Kouzelné pohádky z kavárny pana Antonína

Dětské příběhy online zdarma

Příběh třetí – Kouzelné kužely

Jednoho krásného zimního dne si Antonín udělal své oblíbené horké kakao, sedl si k jednomu stolku u okna a zasněně sledoval padající vločky.

Když vtom se vedle něj ozvalo: „Padá, mrcha bílá, co? Pořád jen padá a padá.“

Toníček se tedy otočil a vlídně usmál. „Padá. Ale je to krásné, že?“

No jo, krásné to jako je, o tom žádná. Ale kdo to má neustále uklízet? Já totiž, pane, patřím k silničářům a to my se jen tak nezastavíme, když to tak krásně padá. To my pak jen odhrnujeme a odhrnujeme a lidi stejně remcaj a brblaj.“

Zima je na tohle nejhorší,“ pokračoval pak silničář v úvaze, aniž by se nechal přerušit.

Ale nedávno jsme měli i jedno divoké jaro. To vám tedy povím pane, to ale bylo náročné jaro. Samá bouře, vichr, hrůza.“

No ovšem, na to si pamatuji. Dokonce snad i sněžilo ne?“ rozpomněl se na náročné jaro Antonín.

Tak tak, dokonce i sněžilo.“

To mi teda ale řekněte, jak je to vůbec možné, že?“ zeptal se kavárník spíše řečnicky, jelikož nepředpokládal, že by někdo mohl odpověď znát.

A v tom se však mýlil, poněvadž silničář ji znal.

Moc dobře ji znal…

Kouzelné kužely

Podkrpálová Vrchovina, která ležela mezi Velikou a Malou Tulačkou a sahala až ke Krpálovým horám, nebylo dvakrát útulné místo. Občas tam sněžilo tolik, až vše splynulo v bílo, pršelo, že nebylo vidět před sebe, a cesty se klikatily o mnoho více než jinde.

A mimo jiné tam sídlila i velice užitečná Správa a údržba silnic.

Správa a údržba silnic sestávala ze spousty velikých strojů, posypového materiálu a ze statečných mužů, kterým se říká silničáři.

Je sice pravda, že Správu a údržbu silnic se statečnými muži silničáři mají téměř v každém městě. V Podkrpálové Vrchovině to však měli přeci jen o malinko těžší a tak nebylo divu, že se k této práci nikdo dvakrát nehlásil.

Tedy až do jednoho dne, kdy se u dveří objevil středně vysoký mladík s delšími medovými vlasy, který se jmenoval Hynek.

Dobrý den, chlapi, nebyla by tu nějaká práce?“ řekl směle.

Silničářem chci být už od dob, kdy jsem jako dítě posypával ostatním dětem klouzačky, a teď už jsem konečně vyrostl. Tak jsem si říkal, že to u vás zkusím.“ dodal pak o něco pokorněji.

Silničáři si ho nejdříve důkladně přeměřili pohledem a pak si začali mezi sebou štěbetat:

Ramena má statná, to by mohl mít sílu…“ odhadoval jeden. „No to jó, to vypadá, že jó. A oči má zapadlé, takže mu do nich nebude pršet ani sněžit…“ přitakával uznale další.

Nu, což o to. To všechno jako má, ale chceme tu někoho nového? Vždyť víte. Kvůli kumbálu…“ začal však pochybovat třetí.

No jo, ale František už je v důchodu a Pepek tam půjde co nevidět taky. Je na čase začít vychovávat nové pracanty.“

A tím se rozhodlo.

A tak jo. Hynek jsi říkal, že se jmenuješ?“… “Tak my tě teda bereme!“ prohlásili silničáři jednotně a poplácali Hynka po zádech.

Hynek se vše potřebné naučil velmi rychle a ostatní ho brzy začali uznávat a cenit. Mohl tedy jezdit jakýmkoliv strojem chtěl a dostal klíče od všech místností, až na jednu. Místnost s nápisem „ZAKÁZANÝ KUMBÁL“.

Co tam je?“ optal se Hynek po nějaké době, když se osmělil. Silničáři se chvíli ošívali a pak jeden odpověděl: „To nechtěj vědět chlapče. Za žádných okolností ten kumbál nesmíš otevřít, jinak nás stihne strašlivé neštěstí. A dál už se o tom nebudeme bavit.“

A Hynek už se tedy o tom dál raději nebavil.

Zima pomalu uplynula, chladné dny vystřídalo jaro a pro silničáře tím pádem nastalo období obnovování značení a opravování děr v silnicích.

Hynek pracoval tak usilovně, že se nakonec dostal až k jedné hodně dlouho neopravované cestě.

U všech posypů, ta vypadá jako cedník na nudle.“ napadlo ho. Zhluboka si tedy ještě jednou vzdychl a dal se do práce.

Látal a značil jednu díru za druhou jako vzteklý a poctivě vše ohraničoval oranžovými kužely, aby se náhodou někdo nevyboural.

Avšak v půlce cesty mu všechny kužely došly.

Vydal se tedy zpátky na základnu Správy a údržby silnic, že si nějaké nabere.

Na základně nikdo nebyl, a tak Hynek hledal a hledal, ale kužel nenašel ani jeden. „Kluci asi taky látají…“ pomyslel si a šel se podívat do skříňky s klíči, jestli náhodou nějaké místo neopomněl.

Pomalu si prohlížel všechny štítky, až došel ke klíči, který byl od ostatních odlišný. Byl těžký, mosazný a na sobě měl cedulku s nápisem „ZAKÁZANÝ KUMBÁL“.

Hynek chvilku přemýšlel a pak si řekl: „Ale co, třeba si tam někdo z kluků nějaký ten kužel schoval.“

Vzal tedy klíč a kumbál otevřel. A úplně ho překvapilo co viděl.

Neviděl totiž téměř nic.

Místnost byla skoro prázdná, pouze v rohu se krčily čtyři nevinné oranžové silniční kužely. Hynek je tedy se slovy: „No, alespoň něco,“ vzal a vydal se zpátky na cedníkovou cestu.

Chvíli látal díry jen tak, až se dostal k úplnému kráteru, na který nestačil. Vzal tedy čtyři kužely ze zakázaného kumbálu a díru s nimi obestavěl s tím, že ji opraví někdy příště.

K jeho úžasu se však začaly dít neuvěřitelné věci.

Díra se najednou rozzářila temně rudým světlem a prohloubila až do nekonečna. Nějaký čas si jen tak zářila, a když už se Hynek začal uklidňovat, že se nic víc nestane, objevily se schody, po kterých vystoupal neobvykle vyhlížející muž.

Muž měl černé rozcuchané vlasy, dlouhý plášť barvy bouřkových mraků a velice temný pohled.

Děkuji ti, chlapče.“ řekl směrem k Hynkovi. „Jsem mocný Temnosněžník, a žes mě vysvobodil, pro tentokrát ti neublížím.“ A na to s děsivým smíchem zmizel.

Hynek věděl, že je zle.

S provinilým výrazem všechny kužely zase sesbíral a ihned se vrátil na základnu.

Chlapi, já asi něco provedl.“ řekl pak potichu směrem k sedícím kolegům.

Půjčil jsem si ty kužely ze zakázaného kumbálu…“

Co?“… „Cože?“… „Co žes to udělal???????“ vykřikovali rozhořčeně silničáři.

No kužely…“ pokračoval Hynek ještě provinileji, „obestavěl jsem s nimi díru.“

Ne neee!“ ozvalo se od silničářského stolu.

No a vylezl chlap…“ řekl Hynek zahanbeně s hlavou téměř zabořenou do hrudníku.

Ne neee!“ opět se ozvalo od silničářského stolu.

A zmizel.“ dodal nakonec Hynek a v tu chvíli se venku strhla ohromná mela.

Z nebe padaly obrovské přívaly sněhu, který zasypával, co mohl. V nových silnicích se tvořily díry, ve starých se ty stávající zvětšovaly, krajnice se drolily a spoustu dalších neštěstí se dělo.

Když to chlapi viděli, za hlavu se popadali, jelikož věděli, že je čeká obrovské neštěstí a nekonečné množství přesčasů.

A pak jeden z nich pravil: „Co jsi to jenom hochu provedl. Zlý Temnosněžník žil dlouhou dobu zakletý v podzemí, aby nemohl škodit. Tam ho před lety uvěznil starý František, silničářů král a vedoucí odboru, avšak ten už je bohužel v důchodu. Takže teď jsme naprosto ztraceni…“

Pokračování…

Hynek se ale nechtěl vzdát tak snadno a hodlal napravit, co způsobil. Zjistil si tedy, kde důchodce Franta bydlí, a vydal se za ním.

 

František žil se svojí ženou a starým psem na kraji města. Bydleli v domě, který zakoupil jako jediný zájemce, jelikož ležel hned vedle obřího kruhového objezdu, jenž rozháněl silnice do všech možných směrů. Františkovi však jeho poloha naprosto vyhovovala. Každý den vysedával na zápraží, sledoval plynulost provozu a kochal se.

Bylo zrovna poledne, když se mu Hynek zjevil u branky. Slušně se Františkovi představil, řekl, co se stalo a ten ho se starostlivým výrazem pozval dál.

Ach ach, chlapče, veliké neštěstí jsi způsobil“, začal František.

Temnosněžník je velmi mocný kouzelník, který ničí veškeré cesty na zemi a sílí pomocí nadávek řidičů. Nyní je ještě zranitelný. Brzy však přijdou dušičky, čas, kdy se kouzelná moc násobí a silniční provoz zhoustne o sváteční řidiče. A v tu chvíli jeho magie nabyde takových rozměrů, že už ho nikdy nikdo nezastaví.“

Ale snad musí být nějaký způsob, jak ho uvěznit. Vy jste to přece dokázal!“ vyzvídal Hynek zoufale.

Ano, existuje. Jediné, co Temnosněžníka dokáže uvěznit zpět, je moc kouzelných kuželů. Avšak je to velmi náročné, poněvadž je nutné všechny rozestavět přímo kolem něj. A nikdo nikdy neví, kde se přesně zjeví.“

To Hynka příliš nepotěšilo. Poděkoval tak alespoň za moudrá slova a s Františkem se rozloučil. Ten se pak vrátil k pozorování a skrytě doufal, že se vše k dobrému obrátí.

Čas dušiček se kvapem blížil a Hynek stále neměl ani potuchy, jak se Temnosněžníka zbavit.

Všichni silničáři seděli v budově Správy a údržby silnic, pili horký čaj a mlčky koukali do hrnku.

Když v tom Hynek vykřikl: „Kruhový hrnek, kruhový objezd, no jasně!“

Kde je nejvíc řidičů přeci?“ zeptal se nadšeně ostatních.

No, na křižovatkách asi.“ odpověděl jeden ze silničářů.

A která křižovatka je tu v okolí největší?“ zeptal se Hynek ještě nadšeněji.

Přeci kruhový objezd u starého Františka!!“ volali už svorně všichni dohromady.

Nato všichni kvapem sbalili kouzelné kužely, vydali se na cestu a ještěže tak, jelikož přijeli právě včas.

Na kruhovém objezdu se vytvořila zácpa, vzduchem znělo „Motáš se tu jako špína v kýblu!“ nebo „Nezdržuj tu s tím trakárkem!“ a vše bylo proložené agresivním troubením.

Uprostřed toho všeho pak stál sám zlý Temnosněžník, oči zavřené, zuby vyceněné v nehezkém úsměvu, ruce vztyčené a kolem něj vířil vítr z magické síly všech těch nadávek.

Každý vezmeme jeden kužel a obklíčíme ho!“ zavelel Hynek a všichni tak udělali.

Sice k Temnosněžníkovi přistupovali potichu a obezřetně, Temnosněžník je však i přesto spatřil a zařval: „Snažíte se marně! Oproti mé síle jste nic! Jste jen mouchy mezi mými zuby!“

Rozmáchl obě ruce a veškerou svou magickou sílu poslal přímo na ně.

Bylo to strašlivé. Energie nadávek působila jako mocný protivítr, jenž značně stěžoval pohyb a navíc bolestivě štípal do tváří. Stateční silničáři se ale jen tak něčeho nezalekli a navzájem se povzbuzovali.

Nebuďte čajíčci, kluci!“ řvali na sebe a vycvičeni bojovými podmínkami při práci statečně postupovali dál.

Klu-ci do toho, klu-ci do toho!“ povzbuzoval při tom z dálky silničářský penzista František s dalekohledem.

Už tam skoro jsme… jó… a teď kužely položte na zem!“ pokračoval Hynek ve velení.

Položili tedy kužely na zem a ta se opět otevřela. Z jámy vytryskly rudé plameny, Temnosněžník hlasitě zaklel a propadl se zpátky do země, kde byl znovu uvězněn.

 

 

Oslava byla velkolepá. Silničáři pozvali i Františka, jejich největšího fanouška, a závěrem pak zamkli kouzelné kužely zpátky do zakázaného kumbálu.

Nato klíč schovali, ne moc dobře do skříňky s klíči, a domů se rozešli s vědomím, že snad bude na nějaký čas klid.

Alespoň do doby, než nějaký další trouba kouzelné kužely znovu použije.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *