Jednoho brzkého rána navštívil kavárnu zvláštní muž. Měl štěstí, poněvadž takhle časně pan Toníček nikdy neotevíral. Toho dne však potřeboval vstát dřív, roztřídit nově nakoupené knihy a jelikož bylo teplé léto, nechal dveře otevřené, aby dovnitř vpustil zatím ještě chladný ranní čerstvý vzduch.

Muž sám o sobě vypadal čistě, avšak jeho ruce naznačovaly náročnou a špinavou práci.

Dobrý den, jdu náhodou kolem a dal bych si kávu. Máte prosím otevřeno?“ pravil.

Nemáme, ale kávu vám rád udělám, když už jsem takhle vzhůru.“ odvětil kavárník a vlídně se na muže usmál.

Úsměv neznámého povzbudil, a tak se usadil a rozmluvil.

Máte to tu hezké. Asi je fajn pracovat takhle mezi lidmi. To já se mezi ně jen tak nedostanu.“

Nedostanete?“ optal se Antonín zdvořile.

Nedostanu. Mám totiž na starosti údržbu kanálů a tak trávím většinu času v podzemí.“

Antonín Knížek nikdy nikoho, kdo by se pohyboval v kanálech, nepotkal, a tak muži podal kafe a začal se o celou věc více zajímat: „Doopravdy? Ale to je naprosto úžasné. A co je ve světě stok nového? Či klidně starého?“

Neznámého projevený zájem potěšil natolik, že se nakonec pořádně rozvyprávěl. S nadšením kavárníkovi důsledně popisoval, jak to pod městem vypadá a Antonín pozorně naslouchal, aby mu neutekla ani větička.

A u toho doufal, že se dozví i nějaký ten příběh, čehož se naštěstí brzy dočkal..

Nevím, jestli by Vás to zajímalo, ale mezi námi kanálními údržbáři dokonce koluje jedno takové zajímavé vyprávění o tom, jak bytost z odpadků ke štěstí přišla. Sice nevím, co je na něm pravdy, ale rád Vám ho vypovím,“ řekl muž a pan Toníček jen povzbudivě, možná i trochu nedočkavě, kývnul.

A když pak údržbář po nějaké době odešel, Antonín otevřel notes, aby se pustil do psaní svého prvního příběhu..

 

O bubáku Bobákovi

V podzemní kanalizaci Mlhového Vrchu, rozlehlého sídliště ležícího na samém okraji Krásného Meziříčka, bylo jedno nenápadné, trochu zastrčené, slepé místo.

Tam se postupem času zadrhávaly odpadky a hromadily se v obrovskou kupu, která rostla a rostla, až se jednou sama od sebe zničehonic pohnula.

A to byl také moment, kdy se bubák Bobák narodil.

Bubák Bobák byl takzvaný bubák odpadní, zcela výjimečný a velmi vzácný druh bubáka, jenž je tvořen ze zbytků jídel a, jak už jeho jméno napovídá, z výkalů živých tvorů.

Rodí se v kanalizacích velikých měst, jelikož tam má ke zrození největší množství odpadků, a většinou v těchto kanalizacích také prožije celý svůj život. V osamocení.

Bobák byl veliký asi jako středně vysoký strom a měl mohutnou hlavu, která pozvolna přecházela v zužující se tělo. To bylo ukončené dvěma nohama, na nichž rostlo něco, co na první pohled působilo jako prsty, ale jednalo se o malé kulaté přísavky, které mu pomáhaly udržovat rovnováhu.

Ruce měl téměř jako lidské, pouze delší a o něco málo hubenější.

A tělo, hlava i končetiny byly tvořeny z hnědé zapáchající mazlavé hmoty, ze které místy trčel zřetelný kus jablečného ohryzku či kosti.

Bobák měl velice přátelskou a společenskou povahu, což bylo u odpadního bubáka značně neobvyklé, protože většina z nich je spíše samotářská a nerudná.

A také to bylo poněkud nepraktické, jelikož v kanálech příliš mnoho přátel nenaleznete.

Ze začátku tak pozoroval alespoň hemžení kanalizačních krys, avšak to ho brzy přestalo bavit, jelikož hemžení krys je stále stejné a po čase se stavá dost nudným.

Sem tam se v podzemí objevila i toulavá kočka, což ho zaujalo o něco víc, ale kočky byly zase pořád na cestě a téměř ihned se ztrácely.

A tak se brzy stalo, že bubáku Bobákovi začalo být smutno.

 

Jednoho dne, když se Bobák procházel po podzemních odpadních chodbách, zašel se podívat o něco dál, než běžně chodíval.

A objevil něco nečekaného. Na zdi byl přidělaný kovový žebřík, jenž vedl směrem vzhůru ke kulatému poklopu.

Poklop měl uprostřed díru, kterou svítil paprsek slunečního světla přímo na Bobákovu tvář.

A tomu se hřejivé žluté světlo paprsku moc a moc líbilo.

Rozhodl se tedy, že vyleze nahoru a prozkoumá, zda ho tam není náhodou víc.

Když se mu podařilo vyšplhat až k vrchu a odhrnout težký poklop, sluníčko ho úplně oslepilo. I proto mu trvalo nějakou chvíli, než se rozkoukal, a tak si ani nevšimnul, jak zle se na něj kolemjdoucí lidé dívají.

Všichni si na něj ukazovali, mračili se a zacpávali si nosy, protože jim strašlivě smrděl.

Po čase si toho všiml i sám Bobák a moc ho to rozesmutnilo. Dolů se však vrátit nechtěl. Hřejivé sluničko a ruch lidí se mu líbily. Navíc zjistil, že má mezi lidmi skoro stejně odpadků k jídlu, jako bylo v podzemí. Takže mu pobyt nahoře celkem vyhovoval a raději se tedy vydal hledat někoho, komu by jeho vzhled a zápach nevadil.

Smradlavý bubák se toulal po městě tak dlouho, až se dostal na okraj. Vysoké paneláky byly nahrazeny drobnými domky se zahradami a rušné městské centrum se plynule proměnilo v klidnou okrajovou čtvrť, za kterou ležela už jen příroda.

A tam se Bobák zastavil.

Posledním domem totiž bylo zahradnictví pana Pilného, jež obýval se ženou a jejich třemi dětmi.

Zahradnictví bylo rozlehlé, lemované stromy s keři a bylo z většiny zaplněno krásnými rostlinami a bylinkami všech možných druhů. Jediné, co možná trochu kazilo dojem, byl malý nedodělaný plácek u kraje, na jehož úpravu nezbýval čas. Jinak to však bylo nádherné místo, které Bobáka doslova okouzlilo, a tak se rozhodl zůstat.

Našel si pohodlný úkryt v jednom hustém křoví, odkud mohl vše z bezpečí pozorovat. A to, co viděl, se mu moc líbilo.

Zahradník se zahradnicí byli laskaví, pracovití a milí lidé. Své děti vychovávali k lásce ke květinám a vůbec přírodě jako takové. Celé dny trávili všichni spolu venku, starali se o rostliny, povídali si nebo si hráli a zdálo se, že jim ke štěstí nic neschází.

A když je tak Bubák Bobák pozoroval, stalo se, že poprvé zatoužil vonět stejně jako místo a lidé, které viděl.

Čas pomalu běžel, léto se chýlilo ke konci a v zahradnictví začaly přípravy na zimu. Všichni usilovně pracovali, aby vše stihli, a tak si jednoho dne ani nevšimli, že se jim nejmladší holčička zatoulala. A to přímo až k bubákově úkrytu.

Ahoj! Ty tu bydlíš?“ ozvalo se nad Bobákovou hlavou.

Ten se zprvu vyděsil, ale pak spatřil potutelný a přitom nevinný úsměv drobné bytosti a malinko se osmělil. Nervózně tedy vstal a souhlasně přikývl.

Aha, hezké místo.“ usoudila holčička znalecky a pokračovala v dotazování.

Jak dlouho tu jsi?“… „Proč tak smrdíš?“… „To jsou odpadky, co z tebe trčí?“… chrlila za sebe, ale odpovědí se jí nedostávalo.

To ji zprvu nazlobilo, avšak potom se zarazila: „Ty neumíš mluvit?“

Načež bubák sklopil oči a zavrtěl hlavou.

No ale to jsi měl říct hned! To přeci vůbec nevadí!“ znovu se holčička rozzářila.

A nechceš nám jít pomoct pracovat?“

A Bobák, sám sebou překvapen, souhlasil.

Když zahradnice se zahradníkem uviděli přicházet svoji dceru s chodící hordou odpadu, byl to pro ně malinko šok.

Možná dokonce o něco více než malinko.

Zahradnice upustila konev, údivem si dlaněmi zakryla pusu a dobře udělala. Zahradník totiž naopak tu svou ohromením otevřel a vletěla mu do ní moucha.

Holčička je však uklidnila a navrhla, že by jim mohl neznámý tvor pomáhat. Rodiče se sice nejdříve trochu ošívali, ale veliké množství nedodělané práce jejich názor brzy změnilo.

A tak se bubák Bobák k zahradnické rodině připojil.

Bobák se ukázal, jako užitečný pomocník. Zastal námahu za tři lidi a jen tak se neunavil.

Týdny rychle plynuly a konečně se dostavil podzim.

V ten podvečer bubák odpočíval po dalším náročném dni ve svém křoví a přemýšlel. Už dlouho se v zahradnictví cítil spokojený. Jediné, co ho však stále ještě trochu trápilo, byl jeho všudypřítomný zápach.

Najednou ho však z jeho myšlenek vytrhl neznámý pocit po celém těle. Pomalu začalo brnět a měnit se pro něj nezvyklým způsobem. Bobák, který několik týdnů usilovně pracoval, až mu bylo horko, zničehonic pocítil chlad, nepatrně se zmenšoval a dříve jasně zřetelné odpadky přestávaly být vidět.

Zprvu ho to vyděsilo, avšak po chvilce pochopil, co se vlastně děje.

Zvedl se tedy a s úsměvem na duši došel až doprostřed prázdného plácku.

Tam si pak lehl na zem a rozprostřel se do všech stran po celé jeho ploše.

A copak že se to s ním vlastně stalo?

Vlastně ani nic neobvyklého. Toho večera se nevzhledný a smaradlavý Bubák Bobák přeměnil na užitečného Bubáka Hnojáka.

Zahradníci zprvu jeho zmizení oplakali. Jakmile ale přišlo jaro, stala se nečekaná věc. Neudržovaný a opomíjený plácek obrostl květinami tak krásnými, že byla radost na ně pohledět. A protože široko daleko tak krásný plácek nebyl, zahradník k němu vyrobil lavičky a dovolil všem lidem z okolí chodit se na něj dívat.

Tak se stalo, že byl najednou bubák, nyní jménem Hnoják, opěvován pro svoji krásu a vůni, jež se rozléhala do všech stran.

A pokud jste se podívali do onoho plácku pozorněji, mohli jste tam spatřit jeho spokojený úsměv.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *