Kouzelné pohádky z kavárny pana Antonína

Dětské příběhy online zdarma

Příběh osmý – Mapauova cesta

V Toníčkově okolí se nacházely nejen kanceláře a úřady, ale dokonce i ambasády. Neboli instituce cizích zemí, kam si mimo jiné chodili vyřizovat svá povolení také nejrůznější cestovatelé.
Takže nebylo divu, když se některý z nich při tom vyřizování zatoulal i do kavárny.
Jako tomu bylo i v jeden jinak naprosto obyčejný den.
U sta exotických breberek!“ stěžoval si muž zoufale, obklopen štosem lejster a výrazem, jako kdyby měl na krajíčku.
Antonín se tedy na objednávku zeptal velmi opatrně: „Dobrý den, co si račte přát?“
Sirky prosím!“ požádal zprvu neznámý nešťastně. Pak se však rozmyslel a svoji objednávku změnil na sklenici domácí limonády.
Antonín mu tedy donesl, o co žádal a zdvořile podotknul. „Máte docela papírování, že?“
No, jéje!“ odpověděl muž, očividně potěšený záminkou k odložení práce, do které se mu nechtělo.
To je neustále povolení na toto, povolení na tamto a těch očkování! Pigáro sem, pigáro tam! A přitom chci jen fotit papoušky.“
A kampak se to chystáte?“ vyzvídal pan Toníček v očekávání nového a jistě zajímavého příběhu.
Do pralesa. To je Vám ráj, pane,“ odpověděl cestovatel a na tváři se mu poprvé od jeho návštěvy objevil úsměv.
Všude klid a papoušci jeden krásnější než druhý. Však si také místní ptačího světa tuze považují. Jen kdyby se jim tam ta civilizace tolik neroztahovala.“ pokračoval a pomalu se začínal rozpovídávat.
V tom se ale podíval na hodinky.
Ptáčku na nebi, vždyť já musím běžet!“ vykřiknul najednou. Jedním hltem do sebe nalil zbytek limonády, zaplatil a než se kavárník vzpamatoval, byl pryč.
Antonína trochu mrzelo, že si zajisté zajímavé vyprávění pro tentokrát nevyslechne, a tak se raději rozhodl vymyslet si své vlastní. Pro potěšení. Pohádkové…



Mapauova cesta
Víte, co je to prales? To je totiž pro tento příběh velice důležité.
Většina z Vás určitě alespoň malinko tuší, avšak raději pro jistotu…
Prales, neboli džungle, je vlastně takový ohromný les. Dokonce tak ohromný, že může trvat i roky, než ho přejdete. Pokud se jím tedy propletete. Roste tam totiž tak obrovské množství do sebe zamotaných rostlin, že to není vůbec snadné.
A samozřejmě nejen rostlin, ale i zvířat. V takovém velikém pralese můžete potkat jak brouky, krokodýly, ptáky či jiná, poměrně známá stvoření, tak i tvory, o jakých jste doposud ani neslyšeli.
No a také tam žijí lidé.
Pralesní lidé nežijí ve městech se silnicemi, ale v malých vesnicích, které se povětšinou skládají z několika rodin patřících do jednoho kmene.
Nepotřebují veliké kamenné domy s topením a zimní bundy, neboť v pralese je neustále teplo a vlhko. Jako v zahradním skleníku na zeleninu. A není tam zima jako u nás. Jen tam bývá v některém období ještě vlhčeji než obvykle a o hodně víc prší.
Děti z takového kmene nemají auta ani traktory na hraní, protože nevědí co auta nebo traktory jsou. Hrají si v řekách, na stromech nebo se zvířaty a úplně jim to stačí.
Prostě vše, co místní potřebují, je jen ničím nerušený prales.
Přibližně uprostřed této džungle leží i jedno obzvlášť magické místo, avšak pouze pralesní obyvatelé tuší, kde přibližně by mohlo být.
Toto místo je sídlem staré kouzelnice ze kmene, jehož název byl už dávno zapomenut, a lidé se mu vyhýbali, protože ji nechtěli otravovat maličkostmi. A tak se stalo, že z místa se časem stal mýtus, ve který se přestalo věřit, i když to byla pravda.
Kouzelnice seděla na vysokém stromě, kde jí liány vytvořily mohutné pohodlné křeslo. Tělo jí zakrývalo jednoduché pončo z látky tkané z pavoučích nití a do červena obarvené kolem rostoucími květinami. Na hlavě měla ze stejné látky vysoký turban a v něm zapíchaná ptačí pera různých barev a velikostí.
A celé dny jenom seděla a pletla podivnou dlouhou šálu z malých větviček, které jí ze všech koutů světa nosili různorodí opeřenci.
Byla na tuto práci velmi soustředěná, protože s každou větvičkou, kterou si převzala z ptačího zobáčku, cítila a viděla, jak vypadá příroda na místě, odkud pták větvičku přinesl.
Viděla místa krásná, jako jsou zalesněné kopce, zasněžené hory, rozkvetlé louky, písečné pouště, jezera nebo oceány. Bohužel však občas spatřila i věci, které její mysl trápily. Ohromné skládky plné odpadků, komíny, ze kterých jde jedovatý černý kouř, vykácené lesy, moře plné odhozených plastových lahví.
S tím ale nemohla nic dělat, protože jejím úkolem bylo pouze plést šálu a čekat. Klidně až na věky věků.
Tento příběh však u staré kouzelnice nezačíná. Začíná totiž v malé vesnici ležící daleko od ní.

Mapau! Mapau!“ volaly rybařící děti na chlapce, jenž z nich vypadal nejstarší.
Ale chlapec neposlouchal. Byl příliš netrpělivý, aby vyčkával na úlovek, a raději trénoval házení oštěpem.
Nikam nechoď, Mapau! Ještě jsme nechytili ani jednu rybu!“ zkusila to ještě drobná dívenka jménem Kaba. Avšak marně.
A tak pokračovali bez něj.
Mapau i ostatní děti patřili ke kmeni, který si můžeme pojmenovat třeba Amazónkové, jelikož se v něm všichni strojili a zdobili tak, že vypadali úplně jako papoušek Amazónek černotemenný. Muži i ženy měli tmavé rovné vlasy, snědou pleť a kolem boků nosili přírodní okrovou roušku. Paže si barvili zelenou barvou a přes břicho či hrudník malovali bílé pruhy, jejichž počet, šířka a tvar určovaly dotyčného postavení ve společnosti.
Nejvíce pruhů pak měla osoba, která byla v kmeni nejdůležitější a tou byl bezesporu šaman.
Šaman byl cosi jako kněz a doktor v jednom. Předpovídal úrodu, léčil nemocné a určoval, kdy a co by se mělo obětovat pralesním bohům, aby se nezlobili. A také se nejvíc ze všech zdobil a tančil.
O něco málo méně důležitý byl náčelník, jenž obvykle svolával schůze a rozhodoval o podstatných i méně podstatných věcech. Náčelník měl za manželku velmi statnou a ráznou paní, co ho držela poměrně zkrátka a proto to místy vypadalo, že svolává a rozhoduje ona. To se ale nesmělo říkat příliš nahlas.
Další součástí kmene byly ženy a děti různého věku, které se držely pospolu a navzájem si pomáhali s vařením, úklidem i výchovou.
No a nakonec tu byli lovci. Skupinka odvážných mužů, kteří se vydávali na výpravy pro zvěř. A k těm se měl brzy připojit i Mapau, jenž nedávno dovršil třinácti let.
Mapau byl štíhlý a obratný chlapec s polodlouhými tmavými vlasy.
Měl velikou kuráž a s lukem a oštěpem to uměl častokrát lépe, než mnohem starší a zkušenější lovci. Co mu ale chybělo, byla trpělivost. Byl zbrklý a kolikrát jednal rychleji, nežli přemýšlel.
Musíš být klidný, Mapau. Co se má stát, to se stane přesně v tu chvíli, kdy se to stát má, a spěchem uškodíš jen sám sobě,“ častokrát ho matka kárala.
Jenže Mapau byl tak netrpělivý, že i tato slova na něj byla příliš dlouhá.
Naštěstí však svoji netrpělivost vyvažoval dobrým srdcem, takže mu ostatní členové kmene jeho zbrklost odpouštěli a jenom doufali, že s přibývajícím věkem zmoudří.
Mapau právě bravurně trefil oštěpem značku, již si předem vytyčil, když v tom uslyšel z vesnice poprask.
Zpátky! Lovci jsou zpátky!“ ozývalo se.
Vyběhl tedy, jako i další děti, jelikož nechtěl nic zmeškat.
Když se vrátil do osady, byla všude spousta ulovené zvěře, a tak se zdálo, že lov byl více než úspěšný. Mapau proto nechápal, proč mají všichni ve tvářích tak ustarané výrazy.
A nebyl sám. Ostatní členové kmene také odtušili, že se něco děje, a proto nepřestávali vyzvídat.
Vůdce lovců tedy začal vyprávět:
Byla to dlouhá cesta. Delší než obvykle. Příležitostí pro dobrý úlovek jsme měli mnoho, přesto se však zdálo, že je něco v nepořádku. Zvěři i ptákům se v očích zračil strach a snažili se dostat co možná nejrychleji pryč od místa, kde slunce zapadá.
Rozhodli jsme se tedy prozkoumat, co se děje. Putovali jsme mnoho dní i nocí, až jsme zaslechli hlasitý hřmot a dunění. Pomalu a ostražitě jsme se přibližovali a najednou se před námi zjevila zkáza. Místo stromů a rostlin bylo všude jen spáleniště. Vše krásné bylo pryč a zemi požírala obrovská hlasitá zvířata, ovládaná zvláštními lidmi.
Když se k nám jedno přiblížilo, zasypali jsme ho šípy, ale všechny se od něj bez jediného zranění odrazily. Jako by je chránilo nějaké přemocné kouzlo.
Proto jsme se rozhodli raději vrátit, a probrat vše s náčelníkem a šamanem. Jedno je ale jisté. Zdá se, že nám hrozí veliké nebezpečí.“
Poté, co domluvil, vznikl mezi Amazónky zmatek.
Co s námi bude?“ naříkaly ženy.
Však my je zničíme!“ vykřikovaly neohroženě děti a bojovně mávaly klacky.
Měli bychom svolat schůzi.“ zamyslel se potichu náčelník.
Ano, měli bychom svolat schůzi.“ přitakala jeho žena.
Ano, jak jsem řekl. Měli bychom svolat schůzi!“ opakoval náčelník nyní už sebevědoměji a šaman se přidal: „Tak tak, schůze bude. Dnes večer zapálíme posvátný oheň a poprosíme lesní duchy o jejich rady. Jistě pak bude snažší vidět správné kroky pro naši budoucnost.“
A tak se všichni odebrali ke svým chýším, kde netrpělivě vyhlíželi příchod noci.

Poté, co se setmělo, schůze začala. Šaman, oblečen do svého nejlepšího obřadního roucha a ozdoben nepřeberným množstvím amuletů, vzýval ruce k plamenům, pronášel zaklínadla a tančil. Kolem dokola posedávali bubnující lovci s náčelníkem a dychtivě sledovali vznášející se dým.
A na samém kraji toho všeho přinášely ženy s dětmi pralesním bohům dary, přičemž se neodvážily vydat ani hlásku, aby náhodou tento tajemný okamžik nepřerušily.
Když pak dohořelo i poslední polínko, šaman otevřel oči a promluvil: „Duchové lesa jsou velmi rozzlobeni. Lidé z dalekého kmene jménem Velkoměsto se rozhodli zničit prales. To, co jste viděli, nebyla zvířata, ale stroje, které si na to vyrobili a které nazývají bagr nebo buldozer. Tito lidé mají velmi mocné zbraně, proto je naší jedinou šancí přemístit vesnici co nejdál od toho prokletého místa.“
Nato propukla vášnivá debata. Část mužů přijala rady duchů a chtěla své rodiny co nejdříve odvézt do bezpečí. Ale byla tu i hrstka těch, kteří chtěli bojovat.
Mapau ještě neměl povolení se takovéto schůze účastnit. Schovával se však opodál a vše se zaujetím pozoroval.
Nakonec to nevydržel a ukázal se se slovy: „A co poprosit o radu starou indiánskou kouzelnici?“
Leč dostalo se mu jenom pokárání: „Co ty tu děláš? To, co říkáš jen dokazuje, že jsi ještě dítě! Kouzelnice je jen pohádka, tak utíkej spát a neruš dospělé!“
To Mapaua naštvalo a cítil se zahanbeně. Tak zahanbeně, že dál už jenom mlčel. Na nápad s kouzelnicí však zapomenout nemohl.
Když se na druhý den rozednělo, bylo konečně rozhodnuto. Osada se měla přemístit dál od místa, kde mizí prales. Pár odvážlivců se sice vydalo s nepřítelem bojovat, ale zbytek vesničanů v úspěch jejich cesty nevěřil.
A tak raději rychle a usilovně balili na cestu.
Dokonce tak rychle a usilovně, až přehlédli, že jim jeden chlapec zmizel. Jeho matka se po něm sice sháněla, ale nakonec se smířila s tím, že ho horká hlava odvedla spolu s lovci porazit zlo.
Mapau však s lovci nešel. Vydal se sám a neohroženě na cestu popisovanou v příběhu, který slýchával odmala. Na cestu ke kouzelnici.

Putoval dlouho. Všude byly divoké šelmy, které toužily udělat si z něj oběd. Občas musel vyšplhat do koruny stromů obývané nebezpečnými hady, aby našel správný směr. A nejhorší bylo, že i rostliny se se vzrůstající vzdáleností od vesnice měnily a tak se bál, že sní nějakou, která ho otráví.
Toto poslední úskalí bylo pro Mapaua asi nejhorší, jelikož vyžadovalo značnou dávku trpělivosti.
Vždy, když si vyhlídnul ovoce, utrhnul ho a hodil na zem. Poté mu nezbývalo nic jiného, než počkat, až ho ochutná nějaký drobný tvor. A teprve pokud se mu nic nestalo, natrhal si plný vak a mohl zase pokračovat v cestě.
Už ani netušil, kolikrát se během jeho cesty vystřídal den s nocí, když se objevil před řekou širokou jako stovka normálních řek vedle sebe.
Mapau věděl, že ji bude muset překonat, a věděl, že jediná jeho šance je vytvořit si pořádně pevnou a odolnou loďku.
A tak se raději ihned pustil do práce.
První pokusy byly tragické a loďka se mu dřív nebo později ve vodě rozpadla. Mapau byl však naštěstí chytrý. Vytvořil si dlouhé lano, kterým se při každém pokusu přivázal k mohutnému stromu na břehu. Proud ho tak neodnesl příliš daleko a dokázal se vždy vrátit zpět na souš.
Byla to další ohromná zkouška jeho trpělivosti, ale s každým pokusem se zlepšoval. Nakonec se mu podařilo dostat tak daleko bez toho, aniž by se loďka poškodila, že se odvážil lano odvázat.
Konec byl v nedohlednu a Mapau pádloval bez přestání celý den. Strach mu nedovolil oddychnout si ani na chvilku. Bál se totiž, že ho proud odnese do neznáma.
Nakonec se mu podařilo dorazit k protějšímu břehu před západem slunce. Na poslední chvíli si ještě stačil najít bezpečný úkryt a poté usnul tvrdým spánkem těch, kteří právě zdolali jednu z největších překážek svého života.
Tu noc se mu zdál nezvykle živý sen, v němž se ocitl v ptačím těle. Nejdříve zkusil jen tak cvičně zamávat křídly a poté se, už o něco sebejistěji, rozletěl vysokou rychlostí. Zvesela uháněl mezi stromy a zastavil, až když se ocitl před tajemnou ženou sedící na větvi.
Žena byla zahloubaná do čehosi, co vypadalo jako pletení, a zprvu si ho nevšímala. Brzy však k němu vzhlédla, vlídně se usmála a chlapec se probudil.
Mapau si byl jistý, že to nebyla náhoda, a ihned se vydal na cestu, kterou ze sna dobře poznával.
A čím víc se přibližoval k onomu tajemnému místu, tím víc zajímavých ptáků potkával. Krásně zbarvené papoušky ara, dokola poletující kolibříky a spoustu dalších, které ani nedokázal pojmenovat.
Nakonec stanul pod stromem ženy, kterou tolik hledal. Ihned kleknul na kolena, hluboce se uklonil a pravil: „Zdravím tě, mocná kouzelnice. Nerad ruším tvůj klid, ale postihlo nás prokletí, které se nejspíš stane i naší zkázou.“
Kouzelnice nejdříve zakdákala, protože po celá staletí používala jen řeč ptačí a té lidské už si odvykla.
Pak se ale vzpamatovala a řekla: „Vím, co se děje, mladý Mapau, a jsem ráda, že jsi přišel. Na kouzlu pro naši záchranu pracuji již dlouho a nyní je pro tebe připraveno. Tvá cesta tímto ale nekončí, nýbrž začíná.“
Na to upustila šálu z větviček, kterou pletla, a dodala: „Tuto šálu představující život na zemi spal v ohni spolu se smutkem rostlin, bolestí kamenů a utrpení živých tvorů. Popel, který vznikne, schovej a následuj mé ptačí přátele. Ukáží ti místo kousek od hranic pralesa, z něhož započneš sypat popelavý kruh. A až se ti podaří ho uzavřít, vše uvnitř zůstane chráněno. Popel má magickou moc, takže ho bude přesně tolik, kolik je potřeba. Je však velmi důležité, aby zůstal v pralese, neboť jeho moc pochází právě z něj.“
Poté zavřela oči a konečně tvrdě usnula, jelikož věky věků nespala.

Mapau položil šálu na největší plochý kámen, který tam byl, aby se mu kouzelný popel lépe sbíralo. Chvíli přemýšlel, co by mohl být smutek rostlin, když v tom zahlédl kapky smůly, tekoucí z nedalekého stromu. Smůlu seškrábnul kouskem kůry a přidal ji k šále.
Pak se sehnul k zemi a dumal: „Ale jistě, co jiného může být bolest kamene než písek sedřený přímo z něj.“
Nabral tedy trochu do ruky a přidal ho k ostatním částem kouzla.
Nakonec si sedl na plochý kámen, kde nějakou dobu uvažoval, co by asi mohlo představovat utrpení živých tvorů a u toho začal vzpomínat. Vzpomínal na svoji vesnici a přátele, na dívenku jménem Kaba a vzpomínal hlavně na svoji matku. Nevěděl, co dělá a jestli je v pořádku. V tom si uvědomil, že se s ní ani nerozloučil, jak zbrkle odešel za svým cílem, což ho tak rozesmutnělo, až mu po tváři začaly stékat slzy.
A jakmile se první dotkla větvičkové šály, rozhořel se temně rudý oheň, jenž pohltil vše, co na kámen nanosil.
Brzy se plameny utišily a zbyla jen kupa popela, kterou vysypal po okraj svého vaku.
Mapau byl tedy připravený.
Chvilku se rozhlížel co dál, když v tom uviděl malého ptáčka s červenou hlavou. Ten na něj zlehka pokýval, zvedl se a začal kroužit. Pak se rozlétl jedním směrem a oba vyrazili na cestu.
Malý opeřenec ho brzy dovedl na místo, kde měl kruh začít. Nacházelo se kousek od planiny s vykácenými stromy, ale zase bylo dostatečně daleko na to, aby ho stroje nepřekročily, dokud nebude kruh uzavřen.
Mapau udělal do vaku s popelem díru a vykročil za ptákem, jenž se stal jeho průvodcem.
Tentokrát však byla jeho cesta jednodušší. Nebezpečná zvířata se mu nyní klaněla, keře se mu uhýbaly z cesty, aby se mu šlo lépe, a větve stromů s chutnými plody se mu samy nabízely, aby doplnil energii.
Zdálo se, že sám prales chtěl být zachráněn, takže kouzlu již nic nebránilo. Jen čas.
Mapau putoval předlouho. Trvalo celých pět let, než dokázal prales obejít, a během té doby vyrostl z nedočkavého chlapce v urostlého a rozvážného muže.
Když v tom jednoho dne konečně dorazil na místo, kde začal.
Sundal tedy vak ze zad a nasměroval ho tak, aby popelavý kruh spojil.
Byl to pouze nepatrný moment, který by leckdo přehlédnul. Ve chvíli, kdy poslední šedé smítko dopadlo na několik let starou kupku, celý kruh se proměnil v rudou mlhu. Ta pomalu stoupala až k nebi a nakonec se rozplynula. A mladý indián věděl, že jeho putování je u konce.
Kleknul na kolena a nahlas kouzelnici poděkoval. Pak se otočil na ptáčka a pravil: „Děkuju ti, můj nejdražší společníku, za cestu, kterou jsi mi ukázal. Mám však ještě jedno přání. Pomoz mi prosím najít osadu mého kmene.“
Pták kývnul hlavou na znamení souhlasu a odvedl Mapaua směrem k jeho novému domovu.

Mapauova matka zrovna seděla před svojí chýší a dusila maso se směsicí koření, jehož vůně se nesla okolím. Kolem ní běhaly a pokřikovaly malé děti. Najednou však jejich křik utichl. Zvedla tedy hlavu a nevěřila vlastním očím. Před ní stál muž se stejnými rysy ve tváři, jako měl malý chlapec, který kdysi zmizel.
Muž se usmál a promluvil: „Dobrý den, našlo by se trochu jídla i pro jednoho nezdárného ztraceného syna?“
Mapauova matka ihned vyskočila a vrhla se mu kolem krku.
Postupně se přidávali i další Amazónkové, až se kolem něj sešla celá vesnice.
A když se dostatečně přivítali, rozdělili si oběd, usadili se na zem a Mapau jim odvyprávěl celý svůj příběh.
Hmm, to ale nezní moc pravděpodobně,“ pochybovačně podotkla jakási žena.
Já bych udělal schůzi…“ řekl náčelník rozhodně.
Né, schůzi ne, to je zbytečné…“ sykla na něj náčelnice.
Ale neudělám, jelikož je to zbytečné!“ dodal tedy náčelník spěšně.
Máš pro své tvrzení nějaký důkaz?“ zeptal se nakonec šaman a Mapau musel přiznat, že nemá.
Šaman tedy rozhodl: „Buďme rádi, že jsme se s naším chlapcem ve zdraví shledali, ať už je jeho příběh pravdou či ne. Nyní se k nám může přidat a stát se znova součástí kmene.“
A tak se Mapau stal zpátky členem kmenu i s trpkým vědomím, že mu nikdo nevěří.
Uplynulo několik týdnů, Mapau se oženil s Kabou, která během jeho nepřítomnosti vyrostla do krásy, a žili si poklidným životem bez jakéhokoliv překvapení.
Tedy až do doby, kdy se ve vesnici stala další nečekaná událost.
Zničehonic se totiž uprostřed objevilo několik dávno ztracených lovců, kteří se kdysi místo stěhování vydali do boje. Byli živí a zdraví, jen vypadali poněkud pohuble.
Co se stalo?“… „Porazili jste je?“… „Co s vámi dělali?“… vyzvídali neodbytně vesničané jeden přes druhého.
A tak lovcům nezbylo nic jiného, než ihned začít vyprávět.
Nejdříve spustil jeden: „Snažili jsme se se stroji bojovat co to šlo, ale neměli jsme sebemenší šanci vyhrát. Lidé z města nás zajali a zavřeli na dlouhou dobu. Čas pomalu plynul a my už ztráceli naději, že ještě někdy uvidíme své blízké. Pak se ale stal zázrak a byli jsme puštěni na svobodu.“
Další pak pokračoval: „Jeden muž nám cestou z vězení pověděl, že se dějí neuvěřitelné věci. Dělnící, kteří chtěli překonat určitou část džungle, se vždy rozmysleli, opustili své stroje a rozhodli se chránit jak prales, tak celou přírodu.“
Třetí se ještě přidal: „Když se tam pak šli podívat jejich nadřízení, stalo se jim přesně to samé. Chvíli to zkoušeli i na jiných místech, ale výsledek byl naprosto stejný. Jako by na ně působilo mocné kouzlo, které je pokaždé změnilo.“
No a tito okouzlení lidé stáli i za naším propuštěním. Takže díky tomu jsme teď zase volní… dodal nakonec čtvrtý a všichni si konečně dřepli na zem a odpočívali.
Nato se pozornost vesničanů stočila k Mapauovi, jelikož mu konečně uvěřili.
Ať žije náš zbrklý odvážný Mapau!“ vykřikovali všichni.
Svoláme oslavu!“ volal náčelník.
Ano, svoláme oslavu!“ volala i jeho žena s šamanem.
Svolali tedy ohromnou oslavu, protože si všichni strašně moc oddychli. A když jednou konečně přestali oslavovat, žili si pak dál úplně spokojeně bez jakéhokoliv dalšího vyrušování.

Byla tu ale ještě jedna důležitá věc, kterou Amazónci netušili. Magie kouzelnice měla totiž mnohem větší účinek, než mysleli.
Zvěsti o neobvyklém úkazu se rozšířily do celého světa. A tak se časem stalo, že tajemné místo na hranicích džungle navštívili i nejdůležitější prezidenti nejdůležitějších zemí.
A to se pak teprve začaly dít věci, poněvadž mocnému kouzlu podlehli i oni.
Továrny přestaly jedovatě kouřit, obrovské skládky a oceány byly postupně čištěny a svět se stával mnohem lepším, hezčím a zdravějším.
Někdy v tuto dobu se probudila i stará kouzelnice. Promnula si oči a ptáci jí, překřikujíc jeden přes druhého, sdělili všechny novinky Země.
Čarodějnice si v klidu vše vyslechla, ale překvapená nebyla. A jelikož už jí nebylo třeba, tak se usmála a zmizela kamsi na neznámé místo v jiném neznámém světě.
A na stromě po ní zůstalo jen křeslo z lián a díra vedoucí do nekonečna, ve které se zrcadlily hvězdy celého vesmíru.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *