Kouzelné pohádky z kavárny pana Antonína

Dětské příběhy online zdarma

Příběh pátý – Noc oživlých dobrot

I když se to tak možná může na první pohled zdát, zdaleka né každý zákazník si s Toníčkem chtěl povídat. Občas u něj vysedávali i lidé, kteří si jen tak přemýšleli nad svými záležitostmi.

V takovém případě si pak kavárník rád představoval, co zajímavého se tak mohlo v životě dotyčného přihodit.

A to se přesně stalo i v den, kdy k němu zavítal jeden malinko tlustší pán.

Pán se chvíli rozhlížel a pak si vybral stůl pro dva.

Ihned se však ukázalo, že hodlá sedět sám, jelikož na jednu ze židlí položil pouze svoji velikou pruhovanou tašku.

Pak se usadil naproti a objednal si kávu s úžasně vypadajícím čokoládovým dortem. Do kterého se pustil s takovou chutí, že si ani nevšiml, jak se mu pruhovaná taška otevřela.

Na Antonína tak vykoukly sklenice sádla, paštiky a řetěz špekáčků. A on dostal nápad na příběh, který se pravděpodobně nikdy nemohl stát, ale mohl potěšit ty, jež jednou budou jeho příběhy číst…

Noc oživlých dobrot

Byl jednou jeden muž a tím mužem byl obyčejný člověk středního věku. Můžeme si ho pojmenovat třeba pan Jiří, poněvadž Jiříků je v naší zemi tak nějak nejvíc.

Pan Jiří byl průměrně vysoký pán s nadprůměrným bříškem, způsobeným jeho nadprůměrnou zálibou v jídle.

Dalo by se klidně i říct, že konzumace pokrmů byla jeho nejoblíbenější činností, kterou nerad zanedbával.

A tak spravedlivě rozděloval svůj čas mezi zaměstnání, spánek a stravování a byl s tím nadmíru spokojen.

Jednoho slunečního podzimního dne si pan Jiří zašel na svůj oblíbený trh. Ten totiž skýtal spoustu možností ke koupi různých lahůdek.

Avšak i když na něj pomrkávalo spoustu vábivých stánků, pan Jiří zamířil na jistotu k pultu řezníka Střevíčka.

Ale kohopak to tu máme. Dobrý den, pane Jiří,“ řekl řezník potěšeně, „jakpak se dneska vede?“

No, spokojeně přeci. Jak jinak. A teď obzvlášť, když se tak koukám na ten Váš hodobóžový stánek.“ odpověděl pan Jiří vesele a uznale pokračoval: „Máte to tu opravdu krásné. Vy jste úplný uzenářský bůh. Ještě, že jste se nerozhodl věnovat se jinému zaměstnání.“

Ale to víte,“ odpověděl pan Střevíček úsměvně, „mohl jsem být podle jména buď obuvníkem, doktorem nebo uzenářem. A klobásky jsou holt klobásky.“

Tak co to dneska bude?“

Dejte mi prosím tady tu statnou sklenici sádla, nádhernou sklenku paštičky a k tomu mi prosím navažte něco málo těchto špekáčků,“ vyjmenovával pan Jiří.

Pan Střevíček vše pečlivě vyrovnával na pult a u toho si pod vousy opakoval: „…ano ano, paštička, vážené špekáčky…“

Pak se oba muži zdvořile rozloučili a pan Jiří zamířil domů.

Už už tržiště pomalu opouštěl, když na kraji uviděl drobného neznámého muže. Na chvíli se zamyslel a pak si řekl: „Nu, co bych se k jeho stánku nepodíval.“

Dobrý den, copak to tu máte zajímavého?“ zeptal se.

Dobrý den, mám tu směsice kořenící, masti hojící či výborné zavařeniny exotické. Račte si vybrat.“ lákal neznámý pán a pan Jiří se rád zlákat nechal.

Tak mi prosím dejte tuhletu krásnou zvláštní lahev s barevnými fazolkami.“ řekl.

Óóó, báječný výběr, pane. Zajisté si pochutnáte!“ chválil neznámý prodavač, když zavařeninu prodával.

A to já zase určitě ano.“ odpověděl mu pan Jiří spokojeně.

Nato zaplatil a vydal se směrem domů na sídliště Mlhový Vrch.

Cestou se tedy ještě stavil v nedaleké kavárně na zákusek a potkal nevábně vonícího tvora vylézajícího z kanálu, avšak potom už šel doopravdy přímo do svého bytu.

Jiřího garsoniéra, neboli jednopokojový byt, obsahoval pouze kuchyňskou linku, postel, noční stolek, vitrínku a televizi.

Když tedy pan Jiří přišel, vyskládal sklenice s paštikou, sádlem, fazolemi i vážené špekáčky mimořádně na noční stolek a začal se převlékat do domácího oblečení. Celou dobu však nemohl spustit oči z krásně zbarvených fazolí, a tak se usadil na postel a celou sklenici slupnul na posezení.

Musel přiznat, že měly doopravdy naprosto úchvatnou chuť. Co však pan Jiří netušil, že měly i kouzelnou moc.

Pana Jiřího najednou přemohla únava tak silná, že si musel lehnout a nakonec dokonce usnul.

A v tom se to stalo.

Najednou se místností rozlehl škrundavý zvuk, ozývající se z jeho vlastního břicha, a nato se ozvalo krátké, ale mohutné zadunění.

Kdekdo by si myslel, že zadunění mohl být i hrom, jak bylo silné. Ale kdepak. To kouzelné fazole začaly účinkovat a způsobily u pana Jiřího mohutný pšouk.

Pšouk měl, na rozdíl od běžných neviditelných pšouků, modročervenofialovou barvu a byl tak mocný, že nadzvedl i peřinu.

Jako mlha se dostal až k nočnímu stolku, kde ležely sklenice se sádlem, paštika a špekáčky.

A ti všichni se zničehonic pohnuli.

Božínku, co to je?“ pomyslelo si sádlo.

Tma, proč je tu taková tma?“ začalo zlehka panikařit.

A proč nemohu hýbat rukama? To neeee!!“ zařvalo v duchu a veškerou energii vložilo do své papírové etikety. Tu se mu nakonec k jeho radosti podařilo roztrhnout a zamotat její konce tak, že dokázaly nahradit pár silných rukou.

Co je tohle? Není to něco na psaní?“ napadlo sádlo, když pak při šátrání po okolí narazilo na tmavý lihový fix, kterým pan Jiří obvykle luštil křížovky.

Sádlo fix otevřelo, namalovalo si oči a pusu a až teprve pak se mu podařilo promluvit nahlas.

No, dobré ráno, ty můj světě!“ zvesela zajásalo a rozhlédlo se.

U všech mastnot, to je hluboká propast. Kdybych do ní spadlo, určitě bych se úplně rozbilo.“ zhodnotilo sádlo moudře situaci, když si všimlo, že stojí na nočním stolku.

A ihned na to zjistilo, že na nočním stolku není sám.

Přímo vedle něj ležel podivný špekáčkový had, který se zlehka vlnil. Sádlo neváhalo a na jeden jeho konec mu přimalovalo stejné oči s pusou, jako namalovalo sobě.

Řetěz špekáčků pak na něj promluvil: „Dobrý den, jsem vážený pan Špekáček. A nechci vypadat nevděčně, ale hned za Vámi se netrpělivě vrtí další sklenice.“

Sádlo se tedy pomocí rukou pootočilo a uvidělo pro něj tu nejkrásnější bytost. Byla to sklenice paštiky sytě hnědé barvy, místy protkané červenými tečkami brusinek a se slušivým fialovým kloboučkem na hlavě. Je jasné, že takové zčistajasna oživlé sádlo zatím moc bytostí nepotkalo, ale i tak to byla ohromná láska na první pohled.

Fixou jí nakreslilo, jak nejlépe umělo, pusu s malými rtíky a pronikavé oči s dlouhými řasami, kterými laškovně zamrkala. Vděčně se na něj podívala a povídá: „Mnohokrát Vám děkuji pane..?“

Sádlo rychle dodalo: „Sádlo, Sádlo je jméno mé.“

Ach ano. Mnohokrát Vám děkuji, pane Sádlo,“ pokračovala paštika.

Umožnil jste mi vidět a mluvit, což je jeden z nejcennějších darů na světě, protože schopnost myslet bez možnosti něco spatřit nebo říkat, to je obrovské utrpení. Jsem Vám tedy navěky zavázána. Říkejte mi prosím Paštinko.“

A i když žádné srdce neměl, pana Sádla tato slova zahřála na místě, kde by nejspíš bylo, kdyby ho býval měl.

Byl by to hezký příběh, kdyby se v něm neobjevila komplikace.

Řezník Střevíček, který na tržnici panu Jiřímu špekáčky prodal, se snažil svoji práci dělat poctivě. Avšak občas byl velmi roztržitý. A tak se mu stalo, že u špekáčků zapomněl zkontrolovat dobu trvanlivosti a ty se začaly kazit.

Vážený pan Špekáček se odkulil na opačný konec stolku, jelikož se necítil úplně ve své kůži. Nebo přesněji řečeno – ve svém střívku.

Brzy se začala na jeho ocasním konci objevovat nazelenalá plíseň. Špekáček už tedy nebyl hodný a dobrosrdečný, ale stal se z něho zlý Buřťák, jehož jedinou radostí bylo škodit.

A navíc přestal vonět, nýbrž zasmrádal.

Ťuťuťu a ňuňuňu…“ laškovaly mezitím zamilovaně Sádlo s Paštinkou tak urputně, že ani nestihly zareagovat na Buřťákův útok.

Hohoho, žádný takový. Paštinka bude má!“ vykřikl se zlomyslným smíchem,ocasem pana Sádla převrátil a odmrštil na druhý konec nočního stolku.

Tak tak, že nepřepadl dolů a nerozbil se.

Jen se mi otevři, srdéčko…“ začal pak Buřťák dorážet na nebohou Paštinku, když měl cestu volnou.

Buřťák s ní však neměl čestné úmysly jako pan Sádlo.

Jeho cílem totiž bylo ji otevřít, obalit se v ní a přebít její lahodnou vůní zápach, jenž se z něj linul. A možná se jí i taky trochu namlsat…

Pan Sádlo se zatím pokoušel zmátořit a postavit se na své pevné dno. To zprvu sice vypadalo téměř nemožně, brzy však uslyšel úpěnlivý nářek své milované a pocítil příliv takřka nadsádlové síly do svých rukou.

Nejen, že se mu podařilo vstát, ale díky zvláštní technice kolébání se dostal i zpátky k místu boje.

Nech ji na pokoji, ty smradlavej separáte!“ zařval pan Sádlo na Buřťáka, statečně ho čapl a odmrštil od paštikové zavařeniny. Pak se k Paštince otočil a pravil: „Boj ještě není u konce, drahá, a nyní nám nezbyde, než se uchýlit k malé lsti.“

Nato se odvíčkoval, Paštinku pomazal svým vlastním tukem, zpět se zavíčkoval a spolu vyčkávali.

Buřťák na sebe nenechal dlouho čekat a vyrazil k dalšímu útoku.

Bude mojeeeee!!“ vrhl se s bojovným výkřikem na Paštinku a pokusil se kolem ní omotat.

Co to jee? Zradaa!!“ zvolal však zoufale, když zjistil, že se o ni celý omastil.

Kluzký Buřťák se ještě chvilku na nočním stolku zmítal, brzy se však neudržel a s hlasitým: „To neeeeeee!!“ zmizel kamsi na podlahu. Tam zůstal omámeně ležet, přestal být hrozbou, a tak měli pan Sádlo s Paštinkou vyhráno.

Sádlo našlo čistý kapesník, otřelo paštiku od mastnoty a pak očistilo i sebe. Nato se oba k sobě přitiskli, omotali se etiketami, co to šlo, a čekali na ráno.

 

Poté, co za oknem vykoukly první sluníčkové paprsky, se sádlo, paštika i špekáčky dostaly znovu do stavu nehybnosti. Možná hluboce usnuly nebo se možná zpátky staly neživými věcmi. To už se nikdy nikdo nedozví. Pana Jiřího však po probuzení výjev na nočním stolku velmi udivil.

Fixa byla otevřená, kapesník byl celý umazaný a řetěz buřtů ležel na zemi. Nejvíc ho ale překvapily dvě sklenice láskyplně zapletené do svých etiket.

Buřty vyhodil a sklenice vystavil na poličce přesně tak, jak stály na stolku.

A jelikož to bylo sádlo a paštika plné konzervantů pro co nejdelší možnou trvanlivost, nejspíš spolu na té poličce žijí dodnes.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *