Kouzelné pohádky z kavárny pana Antonína

Dětské příběhy online zdarma

Příběh sedmý – Peripetie deratizátora Hubíčka

Pan Knížek měl zvířata rád a do své kavárny jim dovoloval se svými páníčky chodit. Většinou se však jednalo o psy různých velikostí nebo kočky.
Občas ještě někdo s nějakou myší v klícce k němu zavítal, ale jinak nic výjimečného.
Až do onoho jednoho dne.
Dveře se s cinknutím otevřely a v nich se objevil statný muž s hadem na ramenou.
Had byl přibližně středně veliký, krásně zabarvený a zdál se i ochočený. Rozhlížel se po místnosti a u toho zlehka vystrkoval svůj dlouhý štíhlý jazyk.
Muž se i s hadem usadili, a když je kavárník přišel obsloužit, pravil: „Nebojte se, tady Hádes je vysloveně zlatíčko. A nedávno jsem ho krmil.“
Dobrý den, já se nejspíš hadů nebojím,“ odpověděl Antonín zamyšleně. „Tohle je totiž první had, kterého jsem měl tu čest potkat. A navíc, jak říkáte, nemá hlad.“
No to jsem tak úplně netvrdil,“ přiznal Hádesův pán se šibalským úsměvem.
Měli jsme teď nedávno malou pauzu v dodávce krmiva, poněvadž u pana Hubíčka, našeho dodavatele hadích dobrot, se děly až neuvěřitelné věci. Ale nakonec vše dobře dopadlo a Hádes měl včas zase plné bříško. Avšak to víte, Hádes je starej labužník. Ten má hlad pořád.“
Pan Toníček zpozorněl, jelikož na něj had divně zíral a také protože v něm neznámý muž vzbudil zájem o neuvěřitelné věci, které se děly u pana Hubíčka. A tak se osmělil, odtrhnul od hada oči a optal se: „Neuvěřitelné věci? A jak neuvěřitelné, prosím Vás? Ono totiž neuvěřitelné věci jsou tak trošku můj obor.“
Úplně neuvěřitelně neuvěřitelné…“ odvětil na to muž tajuplně a dal se do vyprávění příběhu, který Antonín neváhal zařadit do knihy k ostatním ani minutku…



Peripetie deratizátora Hubíčka
Nedaleko Krásného Meziříčka, směrem proti proudu řeky Veliké Tulačky, se nacházelo Malachitové Údolí. Nikdy se tam sice nevyskytl ani jeden malachitový kamínek, avšak obklopoval ho les tak zelený, jako by z něj byl vytesán.
Ulice tam byly úzké a vysoké domy stály tak blízko u sebe, až to vypadalo, jako by se k sobě tulily. A i když v něm nebylo příliš volného místa, stejně působilo půvabným a klidným dojmem.
Mohli jste tu najít malé obchůdky ve spodních částech dvoupatrových hrázděných domků, dlážděné chodníčky místy zvětšené do malých náměstí, staré pouliční lampy a bohatě vysázené květnaté stromy a keře.
A na samém okraji tohoto údolí, trochu dál od ostatních obyvatel se pak nacházel i drobný přízemní domek rodiny Hubíčkových.
Pan Hubíček byl postarší pán se středně hnědými, místy prošedivělými vlasy, které se mu k jeho zármutku držely už jen po stranách hlavy.
Měl vysokou štíhlou postavu, většinu času chodil oblečený v pracovních zašpiněných šatech a jako domácího mazlíčka měl přerostlou ošklivou hnědou žábu jménem Olga.
Lidé ho tak díky tomu měli malinko za podivína, spíše se mu vyhýbali a on se jim ani nijak nenutil.
Zato jeho žena, paní Hubíčková, která učila v místní mateřské školce, byla naprostý opak. Měla trochu silnější postavu nízkého vzrůstu a vlídný výraz v kulaté tváři. Byla hodná, společenská a mezi dětmi velmi oblíbená. Dokonce tak oblíbená, že jí nechtěly říkat paní Hubíčková, protože jim její jméno připomínalo hubení tvorů, a raději jí říkali paní Hubičková od slova hubička. Což jim znělo mnohem vlídněji.
Pan Hubíček zrovna seděl u psacího stolu ve svém malém obchůdku a četl noviny.
Krámek to nebyl nikterak hezký ani útulný a určitě by nikoho nenapadlo, jít se tam jen tak pro radost pokochat.
Vlastně to bylo úplně opačně. Jednalo se totiž o drobné skladiště plné terárií s prapodivnými druhy hadů, ještěrek a žab.
Prostředí v něm bylo teplé, vlhké, protkané silným živočišným zápachem a korunu nehezkosti mu dodávaly hmyzí líhně v rohu, kde pan Hubíček pěstoval různorodou havěť pro krmení plazů.
Nebylo tedy divu, že jedinými zákazníky a zároveň jedinými lidmi, se kterými se vídal, byli hadí, ještěrčí a žabí nadšenci z dalekých měst.
Chov hadů, ještěrek a žab nebyla původní živnost pana Hubíčka. Kdysy totiž býval deratizátor a živil se hubením škodlivého hmyzu jako jsou blechy, štěnice nebo třeba švábi.
Jelikož se ale v celém kraji po velmi dlouhou dobu neobjevilo nic, co by musel hubič hmyzu Hubíček hubit a přitom hmyzu rozumněl ze všeho nejvíc, otevřel si líheň na krmnou havěť.
A od té byl už jen krůček k tomu, aby svůj malý krámek rozšířil o tvory, kteří se touto havětí živí.
Pan Hubíček se právě začetl do jednoho obzvlášť zajímavého článku.
Psali v něm, jak se v nedalekém městě začaly dít velice podivné věci. Nejdříve mizely kávové lžičky, čehož si však zprvu nikdo moc nevšímal, poněvadž kávové lžičky, stejně jako ponožky, tak nějak na světě prostě mizí.
Pak se ale začaly ztrácet vidličky, nože i polévkové lžíce a to už bylo místním obyvatelům podezřelé.
Dál už však článek pan Hubíček bohužel dočíst nestačil, protože zazvonil zvonek.
To je zvláštní, vždyť dnes nikoho nečekám.“ podivil se a líně se zvedl ze židle, aby šel ke dveřím.
Když otevřel, ukázalo se, že to doopravdy nebyl nikdo, koho by očekával. Naopak to byl někdo naprosto neočekáváný a zároveň panem Hubíčkem dosti nechtěný. Jednalo se totiž o podomního prodejce.
Hned jak pana Hubíčka spatřil, nasadil očividně dobře nacvičený úsměv, podal mu ruku a začal ze sebe rychle chrlit: „Vysavače, krásné ruční vysavače nabízím. Lehké kvalitní, užitečné a za bezkonkurenční cenu. Určitě si musíte minimálně jeden koupit, abyste neprohloupil, bla bla bla bla bla..“
Prodejce byl malý, na sobě měl delší ošuntělý a místy ušmudlaný kabát a v ruce středně velký kufr s oloupanou barvou na růžkách.
Já vysavač nepotřebuju.“ řekl mu pan Hubíček zdvořile.
A nemyslete si, že žádný vysavač nepotřebujete. Takovýhle vysavač potřebuje prostě každý!“ nenechal se prodejce odbýt.
Každý možná, ale já ho skutečně nepotřebuju!“ řekl pan Hubíček o něco netrpělivěji, avšak prodejce nezájem stále ignoroval: „Vaše žena bude štěstím bez sebe. A nejen vaše žena! I vám se stane nejlepším přítelem!“
Prosím Vás, já žádný vysavač doopravdy nechci!“ zvolal deratizátor nevěřícně.
Tichý a přitom účinný…“
Pan Hubíček ještě chvilku přemýšlel, jestli má smysl něco vysvětlovat, pak si však pouze povzdechl a zabouchnul dveře.
A tím celou věc považoval za ukončenou.
Aniž by tušil, že to byl teprve začátek událostí, které se brzy v údolí odehrajou.

Od návštěvy podomního prodejce uplynula už nějaká doba a všechny vysavače, které v údolí prodal, byly dávno rozbité.
Paní Hubíčková přišla jako vždy odpoledne z práce, a jako vždy panu Hubíčkovi vyprávěla, co tam zažila.
Tak ten ruční vysavač, co nám koupili ve školce, opravdu nefunguje. A fungovat ani nebude, říkal mi pan opravář. Kdyby se mi tak ten prodejce dostal pod ruku, já bych mu…“ lamentovala paní Hubíčková.
No a představ si, že se nám ve školkové jídelně ztratily všechny kávové lžičky,“ povídala mu. „A to jsme zrovna měli puding. Čokoládový. Děti se do něj pustily rukama. Všude hnědo až hrůza!“
Pan Hubíček jako vždy poslouchal jen tak na půl ucha a zmizelým lžičkám nepřikládal žádnou důležitost.
Pouze Olga, která panu Hubíčkovi sedávala na rameni, hlasitě kvákla a paní Hubíčková byla spokojená, že s ní alespoň někdo souhlasí.
Po dalším týdnu však paní Hubíčková přišla s další událostí, která už zaujala i pana Hubíčka. „Tak ty lžičky se teď už ztratily snad úplně všem. I nám, jsem koukala. A navíc k tomu přibyly i vidličky, nože a polévkové lžíce. Děti si dneska nabíraly omáčku s kolínky bábovkami na písek.“
Pana Hubíčka to zarazilo, jelikož si říkal, že o něčem podobném už slyšel, potom ho však zaujalo cosi jiného a dál tomu nevěnoval pozornost.
Až zase do dalšího týdne.

Paní Hubíčková začala znova vyprávět, jak se jejich zahradnici a dalším lidem začalo ztrácet zahradní nářadí.
A to už pana Hubíčka zvedlo ze židle. Odešel do svého krámku a začal se prohrábávat štosy papíru na jeho stole.
Někde to tu přeci musí být, vždyť jsem to snad nevyhazoval…“ povídal si sám pro sebe.
Chvilku ještě hledal a nakonec se zaradoval, poněvadž zespodu obzvlášť velké hromady papírů vytáhl starý výtisk novin.
Nalistoval článek, který hledal a četl…
Obyvatelé Okrajovic se musejí potýkat s neobvyklými úkazy. Zprvu se ztrácely pouze kávové lžičky, což místní přecházeli bez povšimnutí. Kávové lžičky se totiž, stejně jako ponožky, ztrácejí naprosto běžně. Pak však začaly mizet i ostatní příbory. A to už bylo nepříjemné, protože lidé museli jíst rukama a polévku srkat přímo z talíře.
Všichni už si mysleli, že je po všem, ale týden po ztracených příborech začali postrádat zahradní nářadí. Další týden poštovní schránky a pak i celá auta, po kterých vždy zbyla akorát kola, sedadla a pár plastových částí.
Zprvu se věřilo, že jde o zloděje železa, který ho prodává do výkupny kovů. Jednoho dne však zmizela i výkupna kovů. Příčina tedy stále zůstává nejasná a obyvatelé Okrajovic si postupně zvykají používat věci, které nejsou vyrobené ze železa.



Pan Hubíček seděl a usilovně přemýšlel. Připadalo mu, že by mohl tušit o co jde, ale ne a ne se mu v hlavě rozsvítit a přijít na to. Raději toho tedy nechal a šel nakrmit hady.
Týden znovu utekl jako voda a paní Hubíčková se vrátila s novinkou, že se spoustě lidem ztratily poštovní schránky.
A to už byl pan Hubíček doopravdy nervózní.
Přecházel po svém krámku sem a tam a lámal si hlavu, co by mohlo být důvodem všech těch zmizení.
Chodil a chodil a naštvaně si říkal sám pro sebe:
Co to může být??“
Co mi to jenom připomíná?“
To je hrůza, mít takového brouka v hlavě.“
A vtom mu to došlo…BROUK!
Ihned se vrhnul do své knihovny a začal listovat všemi knihami o hmyzu, které měl. Sice znal všechny téměř nazpamět a sám se divil, že ho žádný konkrétní druh brouka nenapadl, ale třeba jsem něco opomněl, říkal si.
Trvalo to pár dní a pan Hubíček přečetl vše, co mu pod ruku přišlo. Pořád však ne a ne na nic přijít. Několikrát to už chtěl vzdát, ale pokaždé mu to nedalo a k hledání se vrátil.
Měl totiž tušení, že jde po správné stopě a tak se nechtěl vzdát.
Už už toho chtěl znovu nechat, když vtom Olga hlasitě kvákla a vystřelila svůj dlouhý jazyk.
A ten se zastavil o starou zaprášenou knihu v zadním rohu knihovny. Olga se zakabonila, jelikož olíznout starý knižní prach nechutná vůbec dobře, a pan Hubíček knihu dojatě vytáhl.
No vidíš, na tu bych úplně zapomněl.“ řekl.
Kdysi dávno jí napsal můj prapradědeček, taky deratizátor. Ostatně jako všichni Hubíčkovic muži,“ dovysvětlil pak Olze, jež chápavě kvákla, a knihu otevřel.
Byla veliká, těžká a hodně stará. Tak stará, že nebyla napsaná na počítači s barevnými obrázky. Nebyla napsaná ani na psacím stroji s černobílými obrázky. Byla totiž psaná rukou s kreslenými obrázky.
Chvíli v ní listoval, až nalistoval stránku s broukem, kterého celou dobu hledal.

Železník hltavý
Železník hltavý je brouk kovové barvy, jehož přesná velikost není známa. Když chce, umí se totiž scvrknout tak, aby se vešel do malých škvírek, kde se schovává, nebo nafouknout, aby se co nejvíc nažral.
Živí se železnými předměty a jeho spotřeba se časem zvyšuje. Obvykle začíná drobnými věcmi, které přes noc sní, a na týden usne. Po probuzení se rozpůlí, z druhé půlky vznikne další Železník a oba se pak spolu znova nakrmí. Tentokrát toho však snědí mnohem víc, jelikož je jich jednou tolik. Po jídle opět usnou a opět se rozdělí na dva. A tak to funguje až do doby, kdy jako obrovské hejno snědí vše, co je vyrobeno z kovu.
Když nemají co jíst, přestávají se rozmnožovat a vyčkávají na další potravu. Avšak poté, co ji znovu dostanou, v rozmnožování pokračují.
Na Železníka hltavého nefunguje žádný bežný postřik na hubení hmyzu, ale antikorozní přípravek. Ten je potřeba nanést přímo na jeho krovky, což je možné pouze tehdy, když se krmí. Jelikož jinak je velmi dobře schovaný a nedá se k němu dostat.

Lovu zdar.



Všechno sedělo. Neváhal tedy ani chvilku a ihned zavolal jednomu známému – sběrateli pavouků, který blízko Okrajovic žil.
Ten měl naštěstí telefon stále ještě nevyjedený a provozuschopný, takže mu pan Hubíček mohl všechno řádně vysvětlit. A známý od Okrajovic se nestačil se divit.
Tedy, pane Hubíček, tak tohle by mne snad nikdy nenapadlo. Ale to mi povězte, jak se sem mohlo něco tak vzácného dostat?“ zeptal se.
Tak to mi také vrtá hlavou. Někdo ho nejspíš musel odněkud přivézt…“
No, to nevím. Jsme malé město a co je mi známo, nikdo cizí se tu po dlouhý čas neobjevil. Až na… podomního prodejce…“
Podomního? S ručními vysavači?“ zavětřil pan Hubíček.
Ano, se za pár dní rozbitými ručními vysavači. Byl tu přibližně před měsícem.“ potvrdil sběratel deratizátorovo podezření a ten radostí vykřikl: „No to je ono! Podomní prodejce! Zdá se, že si lidé v Okrajovicích, u nás a kdo ví, kde ještě, koupili nefunkční vysavače s funkčními železníky!“
No to mne tedy podržte! Kdo by to byl řekl, že?“ nevěřícně kroutil pavoučí nadšenec hlavou.
Nakonec si ještě objednal něco málo cvrčků, poděkoval za cenné rady pro Okrajovice a s panem Hubíčkem se rozloučil, aby mohl jít ostatní obyvatele co nejrychleji informovat.

Na druhý den se pak pan Hubíček vydal i s Olgou do centra, přímo na policii.
Údolí, jakožto poklidné místo, kde se jakýkoliv vážný zločin nestal už léta, mělo policejní stanici pouze jednu. A to k tomu ještě dosti skromnou. Jednalo se totiž o malou nízkou budovu pouze s jednou místností a jen s jedním policistou.
Který navíc kvůli své omezené potřebnosti časem dost zlenivěl. Tentokrát byl však pan Hubíček v pořadí už několikátý, kdo po něm za poslední týdny něco žádal.
Jak vám říkám. Ohromná kovaná brána a přes noc pryč. A takové práce to dalo! Tak mi vysvětlete, kdo to mohl odtáhnout, když ani já ji neunesu!“ rozčiloval se právě chlap jako hora s rukama jako lopaty.
A nezaložil jste ji někam omylem?“ zeptal se strážník, který ve zloděje v údolí tak nějak stále odmítal uvěřit.
Jako bránu? Jako jestli jsem si jí omylem neschoval?“ ptal se nevěřícně lopaťák.
No to víte, že neschoval! A ani nikomu nepůjčil!“ dodal ještě, když mu policista chtěl položit další otázku.
Vtom je však pan Hubíček přerušil: „Dobrý den, já bych asi nejspíš věděl, kam zmizela…“
Muž se strážníkem se na sebe tázavě podívali, ale pan Hubíček se nedal a ve vysvětlování pokračoval.
A když pak po nějaké době skončil, neznámý velikán se na chvilku zamyslel a řekl: „Tedy, zní to sice bláznivě, pane…?“
Hubíček, Hubíček se jmenuji.“ dodal pan Hubíček spěšně.
Ano, jistě. Já se jmenuji Kujínek. Kovář Kujínek.“
Takže tedy… zní to sice bláznívě pane Hubíček, avšak logiku to má. Ale co se s tím dá dělat?“
Musíme všechny brouky do jednoho nalákat na železo, které z celého údolí sneseme na jedno místo. A pak, když se vylezou nažrat, postříkáme je antikorozním roztokem,“ vysvětlil pan Hubíček svůj plán.
Tak pohoda,“ usmál se kovář Kujínek nadějeplně.
No, máte to hezky vymyšlené. Jsem ale zvědav, jak obyvatele údolí přesvědčíte…“ smazal však ihned policista kováři úsměv z tváře.
Historce o broukovi nikdo neuvěří. Zase tolik se toho nestalo a lidé mají rádi svůj klid. To by muselo přijít jóó pozdvižení.“
I oni uvěří. Uvidíte. Viďte pane Hubíček!“ nedal se kovář Kujínek odbýt.
Povzbudivě plácnul pana Hubíčka po zádech tak silně, až ho to donutilo udělat několik kroků vpřed.
To si pak kovář vyložil jako nadšení pro věc, a tak se tedy vydali přesvědčovat.
Brzy se však ukázalo, že policista měl pravdu. Lidé uvěřit nechtěli a někteří dokonce začali kováře s deratizátorem považovat za blázny.
Avšak ne na dlouho.

Od setkání na policejní stanici uplynulo dalších pár dní a vše se opakovalo jako v Okrajovicích. Na místech, kde stávala zaparkovaná auta, zbyla přes noc jen kola, sedadla a pár plastových součástek.
Lidé tentokrát už doopravdy bědovali a u policisty se dveře nezastavily.
A když i on jim začal vyprávět o železnících, nakonec uvěřili.
Pan Hubíček zrovna ve svém obchodě kontroloval líhně s cvrčky, když vtom u něj zazvonil zvonek. Otevřel tedy dveře a zjistil, že má před nimi téměř celé údolí, v čele s policistou a kovářem.
Vypadá to, že jdeme na to, pane Hubíček!“ smál se kovář od ucha k uchu a policista i s dalšími obyvateli údolí mu spokojeně přitakávali.
Nato se pak všichni společně začali domlouvat na plánu.
Trvalo dlouho, než se všichni shodli. Nakonec se jim to však podařilo a jeden z obyvatel, jen tak pro jistotu, ještě všechno shrnul slovy:
Takže, všechny kovové věci z města tedy nanosíme tady k panu Kujínkovi do kovářské dílny. Tam potom bude pan Hubíček s kovářem čekat, až se železníci objeví a pak úplně všechny zderatizují. A my ostatní budeme sedět doma, nepřekážet a držet palce. Domluveno?“
Domluveno!“ souhlasili ostatní, a tak se i stalo.
Kovářova dílna byla narvaná k prasknutí, čemuž nemohl žádný železník jaktěživ odolat.
Jelikož ale nevěděli, kterou noc se brouci přijdou najíst, a měli pouze jeden pokus, museli hlídkovat každou noc.
A tak čekali.
První noc se nic nestalo, druhou se nic nestalo a třetí jakbysmet.
A protože byla kováři i panu Hubíčkovi dlouhá chvíle, začali si spolu hojně povídat.
Takže se po těch třech večerech velmi spřátelili.
Čtvrtou noc se zrovna hlasitě smáli jakési historce, když vtom je přerušil zvuk dupotu obrovského množství malých nožiček. Ihned popadli hadice se stříkačkami, které si půjčili od hasičů a které napojily na ohromné kanystry s antikorozním přípravkem.
Takový útok však nečekali. Zničehonic se mraky železníků valily ze všech stran.
Vrhali se na kusy železa a přitom byli kropeni, co to šlo.
A i když bylo po nich ve chvíli, kdy se jich postřik dotknul, stejně jich byla přesila.
Někteří si pana Hubíčka ani kováře vůbec nevšímali, byli tu však i takoví, kteří se bránili a snažili se je pokousat. V tu chvíli však přišla na řadu věrná žába Olga, jež je svým dlouhým jazykem chytla a slupla, než se stihli k oběma mužům vůbec přiblížit.
Boj to byl dlouhý a náročný, ale k ránu bylo konečně vidět, že i vítězný. Pan Hubíček s Olgou a kovářem seděli naproti sobě, z hluboka spokojeně oddechovali a usmívali se.
Brzy začali přicházet i první zvědavci, a tak se novina o vymýcení železníků roznesla po celém údolí velmi rychle.
A nejen po údolí. Časem se o prodejci, jenž roznáší železníky, vědělo i v dalekých městech a nakonec se ho podařilo chytit.
Pan Hubíček pak dostal od lidí jako odměnu krásnou domovní ceduli s nápisem NEJLEPŠÍ DERATIZÁTOR V ÚDOLÍ a obrázkem žáby.
A kovář se stal jeho opravdovým přítelem, se kterým se často navštěvoval.





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *