Kouzelné pohádky z kavárny pana Antonína

Dětské příběhy online zdarma

Příběh šestý – Čokoládovníkova kletba

Doba, ve které žijeme, je někdy až příliš uspěchaná. Lidé chvátají do práce, pak zase z práce, na dovolenou a šup honem zase domů.

Pan Knížek byl proto rád, že se jeho kavárna jevila jako místo, kde se čas zpomalil, možná i zastavil.

Sám byl spokojený ve světě svých příběhů, a tak v kavárně nepotřeboval mít ani televizi, ani počítač ba ani rádio.

A možná i to byl důvod, proč působila tak poklidně a byla tak oblíbeným místem v rušné kancelářské čtvrti.

Lidé si jen tak posedávali u kávy, třeba i přemýšleli anebo nepřemýšleli vůbec a pouze zírali do prázdna.

Občas se však i tam ukázal někdo, kdo spěchal natolik, že podupkával na místě.

Jako například jeden pán, který se zastavil pro malé presíčko s sebou a sodovku v láhvi.

Pán čekal za pultem, než Antonín vše připraví, a u toho nervózně přešlapoval. Pak si však všiml nezvyklého ticha, rozhlédl se, malinko se zklidnil a řekl: „Teda vy tu máte klid, to je nádhera. To u nás řve televize a počítač imrvére od večera do rána. V hlavě mi z toho hučí jak ve školním autobusu. Kluk neposlouchá, paty nevytáhne z domu a jen kyne. Děs, Vám povím.“

A nato se sbalil, co si objednal, zaplatil a zmizel tak rychle, jako se ukázal.

Kavárník se na chvilku zamyslel.

Ale jo, to by šlo…“ zabrblal si pak pod vousy, chopil se svého bloku s tužkou a začal psát další příběh.

Příběh o neposlušném klukovi, co nevytáhne paty z domu a jen a jen kyne.

Čokoládovníkova kletba

Žil byl jednou jeden chlapec jménem Herbert, který vyrůstal v roubené chaloupce, ve vsi jménem Hvozdová Lhota, lemované hlubokým tajemným lesem.

Místo to bylo jako vyčarované z obrázku a stvořené pro dovádění a hry v přírodě. To však ale Herbert nerad.

Nejraději se totiž válel doma u počítačových her a cpal se čokoládou, kterou nadevše miloval a díky které začínal být také malinko tlustý.

Jednoho dne bylo počasí přesně takové, jako má vypadat počasí v den, který by se měl trávit venkovními hrami. Sluníčko svítilo, ale nepálilo, a vzduchem se nesl lehký svěží vánek.

Však se také všechny děti z okolních chalup, dokonce i včetně sousedovic Agátky, sešly už brzy ráno a hrály si na schovávanou. Tedy všechny až na Herberta.

Proč si nejdeš hrát ven, Herbe?“ zeptala se chlapce maminka, když zjistila, že zase sedí u počítače.

Co venku? Tam je to votrava.“ odsekl jí Herbert nepřítomně.

No můžeš mi alespoň pomoct s věšením prádla.“ zamračila se maminka nad jeho odpovědí.

Prádlo je taky votrava.“ pokračoval Herbert neurvale, hodil do pusy celý řádek čokolády najednou a maminka se zamračila ještě víc.

Ty jsi votrava!“ nenechala se odbýt a rázně se do chlapce pustila: „A už toho mám dost! Ihned to vypneš a půjdeš si hrát s ostatními dětmi!“

A domluvila jsem!“ dodala ještě, když viděla, že se už už nadechuje k odmlouvání.

Hebert tedy raději uraženě zavřel pusu, aby matku ještě víc nerozzlobil, a s tichým nesouhlasem se vydal vstříc slunci a kamarádům.

Chvíli se jen tak toulal po okolí a pokoušel se najít ostatní děti. Ale všechny byly tak dobře schované, že nepochodil. Vydal se proto opačným směrem než obvykle a vešel do lesa.

Blbej venek!“… „Blbý děti!“… „Blbá příroda!“… „Blbý hezký počasí!“ mrmlal si naštvaně pro sebe a vůbec nesledoval, kam vlastně jde.

Nakonec se tak dostal mnohem dál, než vlastně zamýšlel, a zabloudil.

Nějakou dobu Hebert takhle bloudil, až čirou náhodou narazil na malinkou podivnou chatku.

Chatka sestávala ze čtyř sloupů, které byly spojeny nepravidelně tvarovanými stěnami a které nesly nepravidelně tvarovanou střechu. Uprostřed nejdelší stěny pak byly jedny dveře a místo oken někdo všude možně vyvrtal díry různých velikostí.

Nejzvláštnější však bylo, že ten, kdo ji stavěl, postavil vše z čokolády.

Herbert se k ní ihned rozeběhl a zakousl se.

Naneštěsí si ale vybral jeden ze čtyř sloupů, jelikož byl neznalý stavebních pravidel, a tudíž nevěděl, že se jednalo o sloup nosný.

V momentě, kdy ho překousal, se ozval hlučný rachot a celá jedna stěna se zhroutila i s částí střechy.

Herbert se s úlekem zastavil, vzápětí však začal znovu kousat.

Jako by mu čokoláda zatemnila hlavu a on si ani trochu neuvědomoval, že to, co udělal, je špatné.

A neuvědomil si ani, že to, co se právě chystal sníst, nebyla čokoláda, ale byla to malá nožka v hnědé botce.

Nožka skřítka Čokoládovníka, který byl momentálně velmi rozezlený.

Abyste rozuměli…

Čokoládovník je zajímavý a vzácný druh lesního skřítka. Má malý vzrůst, vystouplé bříško, husté vlasy rozježené do všech stran a pleť čokoládové barvy s leskle narůžovělými tvářemi.

Na sobě obvykle nosí fialový obleček a malé hnědé kozačky.

Bývá obdařen nesmírnou magickou mocí, jež se však vztahuje pouze na kouzla spojená s čokoládou.

Většina těchto skřítků bydlí v normálních domech, které si nechává postavit od běžných lidských zedníků. Bydlení v domě z čokolády je totiž ve skutečnosti velice nepraktické. Každou chvíli vám někdo něco ukousne, a tak musíte neustále čarovat, aby dům zůstal hezký.

Tenhle Čokoládovník byl však odlišný.

Měl rád samotu. I proto se ukryl hluboko do lesa a chatku si vyčaroval sám, aby si zedníky nemusel volat. A pevně věřil, že mu ji nikdo nesní, protože ji nikdo neobjeví.

Až doposud.

Skřítek bolestivě vykřikl, když mu Herbertovi zuby projely botou až k palci. A byl to až jeho výkřik, co dokázalo chlapce zastavit.

Herbert tam provinile stál a klopil oči k zemi. Bylo však už bohužel pozdě, poněvadž skřítek supěl hněvem.

Tak dobře, milý zlatý tlouštíku. Když tak zbožňuješ čokoládu, nechť se v ní změní vše neživé, čeho se svýma rukama nebo pusou dotkneš!“ proklel Čokoládovník chlapce a poté vyčaroval čokoládový vichr, který Herberta přenesl na mýtinu kousek od jejich domu, a pustil se do oprav.

Po probrání Herbert zjistil, že leží na louce a už se téměř smráká. Opřel se dlaněmi o zem a rozhlédl se. Místo, kde se nacházel, mu bylo známé, a tak se ihned vydal směrem domů. A ani si nevšiml, že se stébla trávy pod jeho rukama změnila na čokoládový porost.

Maminka nejspíš zalévala květiny na zahrádce, protože branka i dveře do domu byly otevřené. Herbert jimi prošel a vešel až do jídelny, kde už bylo prostřeno k večeři. Na stole ležela mísa s růžičkovou kapustou, hrnec s bramborami a pekáč s pečeným kuřetem.

Už se chtěl natáhnout pro lahodně vypadající kuřecí stehýnko, když ho tatínek přísně zarazil.

Nejdříve si pěkně naber zeleninu, chlapče.“ řekl mu.

Herbert se tedy s protaženým obličejem natáhl pro jednu malou kuličku kapusty a vtom všichni ohromením strnuli.

Co to má být?“ zeptal se tatínek a nevěřícně zíral na to, co bývalo zelenou kapustičkou a teď bylo hnědou kuličkou.

Tys změnil kapustu na bobek?“

Ale né, to je čokoláda.“ došlo ihned Hebertovi a natáhnul se pro další, přičemž zavadil o porcelánovou mísu.

Můj porcelán! Můj krásný cibulákový porcelán! Je celý hnědý!“ vykřikovala šokovaně maminka.

No jó, taky čokoládový.“ smál se kluk zlobivá na celé kolo.

Co to má krucinálhergot znamenat?“ začal se tatínek netrpělivě dožadovat vysvětlení, a tak Hebert odvyprávěl vše, co se toho odpoledne s Čokoládovníkem přihodilo.

A když pak večer ulehal do postele (a u toho olizoval nyní čokoládové rukavice, které mu maminka původně navlékla, aby si nepřeměnil postel) liboval si, že tohle vlastně není vůbec, ale opravdu vůbec žádná pomsta.

Několik dní kluk jeden nezdárná přeměňoval vše, co mu přišlo pod ruku. Sešity, vázy, boty i knížky. A neustále se jen ládoval čokoládou.

Jednoho dne se mu však podařilo omylem přeměnit i tablet a to už se mu tolik nezamlouvalo. Začínal se nudit a k tomu dostával chuť na slané. Navíc měl žízeň, protože všechna voda se v jeho puse měnila na čokoládový nápoj. A ten sucho v ústech příliš nezažene.

Herbert začal pomalu chřadnout. Přestával jíst, protože sladké už mu nechutnalo a pouze zvyšovalo jeho neutuchající žízeň.

S rodiči navštívili spoustu doktorů i léčitelů, ale na skřítkovo kouzlo nic nezabíralo.

A tak po čase Hebert prohlásil: „Zdá se, že musím jít Čokoládovníka odprosit.“

Taky myslím, že musíme, ach jo!“ přidal se tatínek naoko obětavě a začal si rychle balit svůj oblíbený batoh. Na Čokoládovníka se totiž těšil, poněvadž ještě nikdy žádného neviděl.

Lepší ale bude, když půjdu sám.“ dodal chlapec zrovna ve chvíli, kdy si tatínek přibaloval foťák.

No to snad ne!“ zakročila maminka.

Čokoládovník nemá rád lidi a mohl by se rozzlobit, když nás bude víc.“ dovysvětloval Hebert.

Tatínek se chvíli zamyslel, přemohl svoje zklamání a nakonec uznale řekl: „Má pravdu ten hoch, maminko. Jdi a vyžehli to, co sis nadrobil, Herbe.“ A významně mu s dojetím předal svůj polozabalený batoh. Který se ihned změnil na čokoládový.

Chlapec pátral celý den, ale správné cesty se ne a ne dohledat. O to ale pátral naléhavěji. Nakonec se mu však zadařilo a lahodnou chaloupku vskutku objevil.

Čokoládovník právě opravoval poslední kousek střechy a u toho si naštvaně něco mumlal pod veliký bambulovitý nos. Docela rád by si mumlal pod vousy, ale nemohl, jelikož je měl zrovna oholené.

Herbert se postavil za skřítkova záda a nahlas promluvil: „Dobrý den, pane skřítku. Přišel jsem vás poprosit o odpuštění. Je mi moc líto, že jsem vám ohlodal domeček a kousnul vás do nohy. Prosím odvolejte to kouzlo.“ Neuvědomil si však, že se nesluší jen tak vybafnout někomu za zády.

Skřítek se lekl, až upadl, a to ho rozzlobilo ještě víc: „Nic nebude, Herberte! Jsi kluk nevychovaná a tvůj trest platí, dokud se nenaučíš zdvořilosti a pokory! A teď mi upaluj z očí.“

Prosíííím,“ zkusil to ještě chlapec, „já doopravdy nechtěl.“

Ale Čokoládovník byl neoblomný. „Jak jsem řekl, tak jsem řekl!“ vykřikl zhurta. „A jestli ihned nezmizíš, proměním tě v čokoládového vepře!“

Chlapec vepřem být nechtěl, a tak raději se slzami v očích odešel.

Celou cestu domů plakal a usilovně přemýšlel, jak by mohl skřítka obměkčit.

Dokonce tak usilovně, že ani nepostřehl, jak ho sleduje neposedná titěrná zeleninová víla.

Zeleninové víly jsou drobné bytůstky, které se zpravidla rodí v kořenech celerů. Avšak kdyby jste je hledali, je vám tato informace platná jako veverce louskáček. Celer, ve kterém nějaká víla vyrostla, je totiž na první pohled od ostatních celerů k nerozeznání a při sklizni bývá již dávno opuštěn. Přítomnost víl pouze dokazují jeho bulvy, jež v sobě mají malé vykousané dírky.

Víly se sice rodí v celeru, ale jako celer rozhodně nevypadají. Jsou to spíš malá děvčátka se špičatýma ušima. Jejich hlavičky připomínají brokolici, protože mají krátké, zelené a kudrnaté vlasy. Zahaleny jsou do šatů z červeného zelí a létají pomocí křídel z listů.

Obvykle žijí ve vykotlaných stromech blízko paloučků, kde mohou nerušeně pěstovat, co se jim zlíbí. Samozřejmě nejraději pěstují zeleninu, ale ta je na ně příliš veliká, takže se musejí spokojit s lučním kvítím a bylinkami.

Víly bývají plaché, ale velmi hodné. A přesně taková byla i víla Zeleninka.

Pozorovala Herberta už od chvíle, co ho přinesl čokoládový vichr k ní na mýtinku. A protože byla hodná a líbilo se jí jeho bylinkové jméno, rozhodla se, že mu pomůže.

Proletěla kolem něj, sedla si mu na rameno a povídá: „Neplakej, Herberte, já ti mohu pomoci.“

Hebert se nejprve vyděsil. Když však uviděl malé stvořeníčko, osmělil se a zeptal: „Kdo jsi?“

Jsem Zeleninka a vím o tvém prokletí.“ dostalo se mu odpovědi.

Doopravdy? A doopravdy mě můžeš odčarovat?“ dotázal se chlapec opatrně.

Zajisté. Nejdříve mi však musíš pomoct. Ráda bych měla záhonek plný zeleniny. Na ten ale bohužel sama nestačím, takže pokud pro mne budeš pracovat, zruším tvé prokletí.“

Herbert se začal lehce ošívat: „Ale to potrvá strašně dlouho. Do té doby jistojistě pojdu hlady a žízní.“

Jen se neboj,“ zašvitořila Zeleninka. „Na záhonku platí vzácné kouzlo. Čím víc se budeš o zeleninu starat, tím rychleji poroste. A navíc je to jediné místo, kde Čokoládovníkovo prokletí nepůsobí.“

No tak jo. Tak tedy platí!“ pookřál Herbert a Zeleninka se usmála: „Jsme domluveni. A teď jdi domů k rodičům, ať nemají strach. Zítra při rozbřesku se setkáme na mýtince, kde ses probudil, když tě Čokoládovník zaklel a začneme.“

Chlapec tedy upaloval domů a s úlevou rodičům vše vypověděl. Ráno pak stál na smluveném místě a netrpělivě Zeleninku vyhlížel.

Herbert se dal do práce ihned, co přišla a ukázala mu jak a kde začít. Šlo mu to víc než dobře a večer se dokonce vracel domů tak unavený, že si na hraní na počítači ani nevzpomněl.

Maminka mu s sebou začala dávat zdravé svačiny, které vždy na záhonku, kde se nemohly přeměnit na čokoládu, s chutí snědl. A brzy dokonce i zhubnul, takže se mu pracovalo ještě mnohem líp.

Čas pomalu plynul, ze Zeleninky a Herberta se stali přátelé a nakonec přišel den, kdy se spolu hrdě dívali na bohatě obrostlý záhon.

Děkuji ti za pomoc.“ řekla víla vděčně a mávnutím hůlky sejmula z chlapce Čokoládovníkovo prokletí.

A teď utíkej za ostatními dětmi.“ zasmála se ještě a jala se okusovat mrkev.

Herbert s radostí vyběhl směrem k louce. Stihl ještě na Zeleninku zavolat: „Brzy se stavím na nááávštěvůůů!!!“ a pak už pádil přímo k hloučku dětí, které zrovna horlivě koumaly cosi v kaluži.

Herbert se k nim tedy přidal a od té doby už většinu volného času koumal a hrál si s nimi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *