Kouzelné pohádky z kavárny pana Antonína

Dětské příběhy online zdarma

Příběh druhý – Příběh o opuštěném domě

Toho dne bylo takové horko, že se člověku potily i nehty. Antonín si právě ochlazoval čelo studeným ručníkem, když v tom vešel neznámý zákazník.

Hezký parný den přeji,“ pozdravil dobře naladěný kavárník. Právě totiž dopisoval svůj první příběh a cítil se velmi spokojeně.

Hezký parný den i Vám,“ odpověděl mu zákazník pobaveně a dodal: „Tedy já mám žízeň jako dromedár.“

Mohu Vám na ni nabídnout domácí ledový čaj?“ zkusil si pan Knížek tipnout.

No to by bylo naprosto báječné!“ odsouhlasil neznámý spokojeně a když se pak zhluboka napil, všiml si čerstvě rozepsané knihy.

Co to tu píšete?“ otázal se zvědavě.

Ále. Tak si píšu nějaké příběhy, co sem tam zaslechnu. Je to takový můj koníček.“

To je moc krásný koníček. Já zase sbírám neobvyklé staré domy.“ pochlubil se zákazník.

Opravdu? A není to nepraktické?“ optal se Antonín trochu zmateně.

I kdepak. Já je nekupuju. Pouze fotím. Chcete se podívat?“

To teda miliónprocentně chci!“ odpověděl pan Toníček ihned a s nadšením se pustil do prohlížení.

Nějakou dobu listoval záplavou výjimečných budov, když v tom se dostal až k jedné obzvlášť zvláštní. Na chvíli se zarazil a pak vzdychl: „To je nádhera!“

„Ano, můj oblíbený dům.“ přidal se muž a dodal: „A dokonce i s příběhem, který by vás mohl zajímat…“

Příběh o opuštěném domě

Měst je na světě tak nějak mnoho. Možná o něco méně než třeba obchodních domů, ale i tak mnoho. Máme města lázeňská, horská, historická či průmyslová a každé vypadá jinak. Jediné, co obvykle mívají společného, jsou malá náměstí ve svém středu.

Ta pak mohou být například oválná, čtvercová, kruhová nebo obdélníková s kašnou, kostelem či sochou a prostorem, kde se lidé scházejí.

Bylo tu však i jedno město, které vypadalo malinko jinak. Město s poměrně odfláknutým názvem – Městečko.

Městečko leželo na kraji lesa a sestávalo z úhledných, vzájemně na sebe kolmých ulic, které se poslušně rozbíhaly od středového neupraveného plácku, velikého asi jako fotbalové hřiště.

Plácek byl ohraničený polorozpadlým kovaným plotem, stojícím na polorozpadlé cihlové zídce, a časem zarostl natolik, že jediná, na něm ležící budova, vykukovala pouze místy.

A přece na ten plácek lidé koukali s úctou, kterou v sobě měli zakořeněnou ještě z dob jeho plné krásy.

Tento plácek byl totiž původce začátku celého města, poněvadž na něm vznikla věhlasná výrobna dřevěných věcí pana Ctirada Továrnického.

Výrobna byla postavena ze dřeva, protože dřevo bylo nejdostupnější a také se to tak nějak hodilo. Měla tvar písmene U, spousty oken a krásnou červenou střechu, která zářila do dálky.

Uvnitř byla rozdělena na několik části, pojmenovaných podle toho, co se kde tvořilo. Takže jste tu mohli najít třeba část hračkovou, nábytkovou nebo vařečkovou.

Na tom samém plácku pak stála i vilka, kde pan Továrnícký se svojí manželkou a synem Antonínem žili.

Šlo o zvláštní budovu s modrými zkosenými stěnami a průčelím, které nesly čtyři oranžové, u země se rozšiřující sloupy. Některá okna měla hranatá, jiná kulatá a dveře nebyly obdélníkové, jako býváme u dveří zvyklí, ale směrem k podlaze se zužovaly.

Vilku pokrývala stejně krásně červená střecha, jako se tyčila na vedlejší továrně, a celý komplex tak působil moc hezky.

A jak vlastně vzniklo Městečko kolem?

Lidé pracující ve výrobně si brzy začali kolem dokola stavět domky. A tito lidé, kteří potřebovali obchody, doktory a dokonce i úředníky, začali budovat další a další stavení, která už nebyla pouze malými domky, ale velikými kamennými domy.

Postupem času pak tam, kde vznikaly obchody a kamenné domy, byli potřeba i další lidi, kteří by se mohli starat o lidi, kteří se starali o lidi z továrny. A tak se z malé továrny uprostřed rozsáhlého lesa stalo město, které si místní pojmenovali Městečko.

Jednoho dne se však stalo neštěstí. Výrobnu zachvátil požár a ta celá shořela až na popel. Částečně ohořela i vilka, ale tu se naštěstí podařilo zachránit.

Ctirad Továrnický byl v tu dobu již příliš starý na to, aby začal vše budovat na novo, a tak se s rodinou odstěhoval do jiného domu poblíž. Duchem však zůstával stále ve vilce.

A to dokonce i poté, co zemřel.

Časem pak plácek začal zarůstat a pomalu zchátral do podoby, ve které nakonec zůstal.

 

Od dob výrobny dřevěných hraček, nábytku a vařeček uplynulo mnoho let a syn Ctirada Továrnického Antonín založil svoji vlastní rodinu. S manželkou a dcerou Zitou bydlel sice stále v Městečku, ve šlépějích svého otce však nešel. Starou vilku po svém otci nechal dál pustnout, jelikož netušil co s ní a vyrábět hračky, nábytek ani vařečky se mu nechtělo. Raději totiž pracoval jako úředník na radnici. A úředník byl tak dobrý, že se nakonec stal oblíbeným a uznávaným starostou.

Zato Zita zarostlý plácek milovala.

Pravidelně si tam chodila ještě s kamarády Jonášem, Aničkou, Františkem a Vendelínem hrát a společně navštěvovali ducha dědy Ctirada, jenž se nikomu jinému než dětem nezjevoval.

Dědó, vyprávěj nám ještě jednou o tý hračkový továrně. Prosíím!“ škemrala jedno prázdninové odpoledne Anička, která byla jako vždy hezky nastrojená v bílem tričku a červené sukni s laclem.

Ještě jednou?“ pousmál se poloprůhledný děda, „A určitě né naposled, co? Kdybych byl býval věděl, že budu po smrti jen a jen vyprávět takovým capartům, radši bych snad ani nikdy neumřel,“ zlobil se naoko a děti se smály.

Tak tedy hračková továrna…“ dal se nakonec do vyprávění.

…dřevěná auta a houpací koně a kostky…“ dostal se po chvíli až k vyjmenovávání jejich výrobků, přičemž seděl v duchovi starého křesla, které si vzal pro své pohodlí z onoho světa sebou.

…a ještě dřevěný vojáčky. Viď, dědo…,“ doplnil ho pihovatý a hnědovlasý František, když děda pro tentokrát na vojáčky zapomněl.

No vidíš. Vojáčky. Ještě, žes mi to připomněl.“ pobaveně děda poděkoval a za vzorného poslechu všech dětí pokračoval.

…a nakonec shořela. A teď si musím dát z toho povídání šlofíka, vy droboto jedna.“ dokončil po chvíli vyprávění a zmizel.

Děti tak raději, aby dědu nerušily, vyběhly do zahrady a zbytek dne si hrály tam.

A když pak přišel večer, rozutekly se všechny domů.

Zita se poslušně usadila s rodiči k večeři a vyprávěla o všech možných hrách, které ten den podnikly. O dědovi se však raději nezmiňovala, jelikož by jí stejně nikdo z dospělých nevěřil.

Když domluvila, všimla si, že její otec zvážněl.

Dneska za mnou byli dva pánové, kteří mají o plácek i s vilkou zájem.“ řekl a nespouštěl ze Zity oči, protože věděl, jako to tam má ráda. „Chtěli by na něm vybudovat nový supermarket.“

No to snad né!“ vykřiklo děvčátko vystrašeně a nazlobeně současně. „Tati to nesmíš! Nesmíte to zbourat! To patří nám! A dědoj!“

Dědoj?“ zeptal se otec nechápavě a Zita se trochu zarazila.

Žádnýmu dědoj! Nám!“ dodala spěšně a rozplakala se, „Tati prosím! Neprodávej to!“

On už byl ale rozhodnutý: „Nedá se nic dělat. Příští týden přivezou smlouvy k podpisu. Bude to tak nejlepší pro nás i pro Městečko. Konec diskuze.“

A tak Zita odešla do svého pokoje, kde brečela, dokud neusnula.

 

To je Janek, ten kluk!“ rozčiloval se děda, když jim pak dalšího dne Zita všechno pověděla. „Já mu nechám takový dědictví a on, že prej prodat. Vostuda jeden!“

Můj tatínek teda jako říkal, že supermarket tu potřebujeme jako sůl,“ podotkl Jonáš a důležitě si povytáhl příliš veliké kalhoty, které nosil, aby vypadal jako tatínek přece.

Já teda žádnej supermarket nepotřebuju, ty plandale!“ utrhla se na něj Zita.

Jo! Nepotřebujeme!“ přidali se Anička, František i Vendelín.

Ale co uděláme, dědo? Děti nikdo neposlechne,“ zeptala se Zita.

No, tak musíme přesvědčit dospělé. A to přímo tady.“ usmál se děda šibalsky.

A jak je sem asi všechny dostaneme?“ zeptal se pochybovačně Jonáš, čímž Zitu popudil ještě o trochu víc.

On totiž Jonáš byl, jak si kdekdo mohl všimnout, tak trochu brblal. Děti s ním ale i přesto kamarádily. A když náhodou remcal víc než obvykle, prostě mu zazpívaly: „Jó náš Jonáš, to je mrzoutů král!“ a on toho nechal.

Ale zpět k vymýšlení plánu.

Nějakou dobu děti dumaly, když v tom zničehonic dostal nápad Vendelín Kvásek, syn místního pekaře: „Uděláme na plácku karneval!“

Ano! Uděláme!“ souhlasili nadšeně ostatní, dokonce i Jonáš.

A všechno tu uklidíme, nazdobíme a lidem se tu bude líbit!“

Ano, uklidíme!“ volali svorně.

A uděláme pozvánky!“ a dali se do výroby pozvánek.

Na druhý den pak začali se zvaním.

Nejprve se zastavili samosebou v cukrárně.

Majitelé cukrárny byli pan a paní Drobní, kteří ve skutečnosti nebyli drobní ani trochu. Drobní byli dobří a laskaví lidé s veselým výrazem ve tváři, kteří byli mistři nejen ve výrobě cukrovinek, ale i v jejich pojídání.

Tak domluveno. My připravíme stánek se sladkostmi!“ řekl pan Drobný, když ho děti s celou věcí obeznámily.

A opravdu myslíte, že je plácek vhodné místo? Je to tam takové zarostlé a špinavé..“ zapochybovala malinko jeho manželka.

Nebojte se. Do týdne bude krásný! Věřte nám!“ slibovaly nadšeně děti a cukráři tedy souhlasili.

To samé se pak opakovalo ještě v pekařství u Kváskových, v uzenářství u Tučných i v místním hostinci, kde příslibili zařídit stánek s pitím.

No a nebylo by to malé městečko, aby se v něm všechno ihned nerozkřiklo. Brzy se tak nemluvilo o ničem jiném a místní vypadali z nastávajícího karnevalu více než nadšeni.

Dětem tedy už zbývalo jen upravit plácek tak, aby zanechal co nejlepší dojem.

Takže se do toho raději hned pustily a dobře udělaly. Ukázalo se totiž, že úplně snadné to nebude.

Ta větev se ani nehne,“ bědovali František s Vendelínem, když se snažili otrhat křoviny.

To snad v životě nemůžeme uklidit,“ naříkala Anička a Zita nahlas zapřemýšlela: „Možná nějaké nářadí, kdybychom měli.“

No jo, ale to nám dospělí těžko půjčí.“ podotkl Jonáš.

No a pomoct nám chtít asi taky nebudou,“ dodala Zita rezignovaně a přitom mylně. V tu chvíli se totiž z ulice ozval pan Trneček: „Safr lotr, já se na to nemůžu dívat. Takhle se řeže křoví? Vždyť si ještě něco uděláte!“

Pan Trneček byl už v důchodu a jeho největším koníčkem bylo pěstování růži. Zašel tedy domů, kde posbíral vše, co by se jim mohlo hodit, a vydal se dětem na pomoc.

Netrvalo to dlouho a přidal se ještě pan Napravil a pan Odehnal, který odehnal pana Odborníka, jenž pouze postával za plotem a radil.

Nakonec tak bylo pracantů natolik, že plácek každým dnem vzkvétal.

A všimli si toho nejen kolemjdoucí, ale i Zitin tatínek, který vše pozoroval ze své kanceláře.

 

Těch pár dnů, které na přípravy měli, uteklo jako voda a večer karnevalu nadešel.

Plácek vypadal skvostně. Všude plno masek, stánky s dobrotami a u toho všeho se majestátně tyčila vila Ctirada Továrnického.

Ten navíc (nebo spíše jeho duch) přemluvil světlušky, jež obsadily všechny keře se stromy a ozdobně svítily jako o Vánocích.

A podívat se přišel také Zity tatínek.

Když procházel mezi lidmi, slyšel jen samé: „Jéé“… „Óóóó“… a „Báječný nápad!“ nebo „To bych nevěřil, že to tu může tak prokouknout!“

Spokojenost lidí s nostalgií onoho místa tak brzy přemohla i jeho a dokonce se šel podívat i do starého opuštěného domu.

Nejdříve procházel přízemí, kde se dříve nacházely vstupní hala, společenská místnost a jídelna.

Poté vystoupal po krásně vyřezávaném schodišti do prvního patra, kde bývaly soukromé místnosti jednotlivých členů rodiny, a zamířil do svého starého pokoje.

Jen co vstoupil, ihned se mu vrátily všechny vzpomínky.

A jak si tak hezky vzpomínal, najednou se ozvalo: „Ty bys teda zasloužil!“

Zity táta sebou trhnul, otočil se a vyděšeně uskočil o krok zpět. Z ducha křesla se na něj totiž mračil duch jeho vlastního otce neboli dědy Ctirada.

C..c..co tady děláš?“ zakoktal.

Zlobím se, co bych dělal!“ řekl děda rázně a dál pokračoval v kárání: „Prodat to tu? Zbourat to tu? To snad ne?“

Když já nevěděl..“ snažil se Antonín Továrnický se sklopenou hlavou odporovat. A přitom se cítil jako školák na hanbě.

Nevěděl, nevěděl. To je jednoduchý nevědět.“ rozčiloval se duch dědy.

Potom se však mile usmál a dodal: „Tak teď už doufám víš…“

A tatínek jeho úsměv opětoval: „No jo. To víš, že teď už vím.“

Nato se usadil na zem a zbytek karnevalu si spolu povídali, jelikož se léta letoucí neviděli.

Další den čekala Antonína Továrnického spousta práce. Nejdříve zrušit prodej plácku a pak vyplňování stavebních, nápravných, přepravních, výpravných a bůhví jakých ještě dalších povolení. No prostě hrůza.

Naštěstí se mu však dostávalo podpory od místních. Ať už pořádáním sbírky, či přiložením ruky k dílu.

A tak to netrvalo ani tak dlouho a Městečko mělo také své středové náměstí.

Akorát, že nebylo dlážděné.

Městečkové náměstí byl totiž krásný upravený park s neobvyklou vilou uprostřed, kde se pořádaly různé oslavy a sešlosti.

Vila sama pak našla své uplatnění jako knihovna, divadlo a vůbec cokoliv, co si místní nebo děti přáli, a všichni byli spokojeni.

Dokonce i Jonášův táta, jelikož supermarket nakonec postavili kousek za městem.

A duch dědy Ctirada? Ten se přestěhoval raději na půdu, aby nebyl rušen. Tam seděl ve svém pohodlném křesle a vyprávěl stále dokola o hračkové továrně jak dětem Zity, Aničky, Jonáše, Františka a Vendelína, tak i dětem jejich dětí.

Tedy nejspíš až na věky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *