Kouzelné pohádky z kavárny pana Antonína

Dětské příběhy online zdarma

Příběhy z kavárny

Předmluva: Kavárník

Všechno to začalo v jednom poměrně velikém, avšak zastrčeném městě, jež se nacházelo mezi řekami Stříbřinou a Velikou Tulačkou.

Ve městě jménem Krásné Meziříčko.

V Krásném Meziříčku se nacházely vcelku běžné městské části, jako bylo například Staré náměstí nebo Sídliště Mlhový vrch, avšak byla tu i jedna čtvrť poněkud neobvyklá.

Lidé ji kdysi nazvali Červená louka, a to především díky záplavě milých načervenalých cihlových domků, které původně vystavěl majitel blízké ocelárny, Rudolf Železný.

Pan Železný si s různorodostí příliš hlavu nelámal, a tak vypadaly všechny tyto domky takřka stejně.

Každý byl dvoupatrový, s vchodovými dveřmi uprostřed a obdélníkovými okny po stranách. Střechu měly rovnou, lemovanou ozdobnou lištou se zeleným okapem a všechny se pyšnily malou předzahrádkou s chodníčkem tak na dva kroky. Ta se pak od ulice oddělovala nízkým kovaným plotem, sloužícím spíše pro okrasu než jako ochrana proti zlodějům.

A i když by si možná kdekdo mohl pomyslet, že to vypadalo příliš jednotvárně, opak byl pravdou. Byla to jednoduše malebná čtvrť, ve které se žilo velmi spokojeně.

Postupem doby se však začaly věci měnit. Ocelárna se musela přestěhovat až za město, aby nekouřila lidem pod nos, a za ní se odstěhovala i spousta jejích zaměstnanců.

Takže většina z těchto domků zůstala nevyužita.

Některé se časem rozprodaly, některé zbouraly a místo nich začaly vyrůstat vysoké moderní budovy, sloužící především jako kanceláře. Až nakonec zbyl pouze jediný cihlový dům, který oproti novým skleněným velikánům působil drobně a nenápadně.

Dům, ve kterém měl svoji živnost pan Antonín Knížek.

Normálně by se dospělým, které neznáme, nemělo říkat křestním jménem. Pan Knížek byl však velmi hodný a naopak ho oslovování Antoníne těšilo. Nebo pane Toníčku.

Takže tedy, pan Toníček byl postarší pán drobné postavy s vlídným pohledem, krátkými šedými vlasy, knírkem a bradkou. Nejčastěji chodil oblékaný v obyčejné košili s obyčejnými kalhotami, které však nosil povětšinou zakryté dlouhou pruhovanou zástěrou s laclem.

Měl velmi přátelskou, společenskou a laskavou povahu a jestli něco nadevše miloval – byly to příběhy.

Zbožňoval příběhy lidmi povídané, protože v sobě měly půvab člověka, který je vyprávěl, a měl v oblibě i příběhy v knihách, jejichž kouzlo spočívá v tom, že zůstávají věčné.

Z tohoto důvodu si také kdysi dávno otevřel ve svém cihlovém domku kavárnu plnou knih, kde mohl být obklopen příběhy jak psanými, tak i mluvenými.

Antonínovi ani nevadilo, že se jeho okolí postupem času změnilo z malebné čtvrti na uspěchané kancelářské centrum. Naopak. Jeho domu to dodávalo jedinečnost a malá útulná kavárna se brzy stala oblíbeným útočištěm mnoha ustaraných lidí s neobvyklými zážitky. Zážitky, které Toníček vždy rád vyslechl.

Některé příběhy sice časem zapomněl, některé si však zapamatoval tak, jak je slyšel a byly tu i takové, které si v duchu přeměnil na pohádky s neuvěřitelnými bytostmi a nadpřirozenými silami.

A tak se jednoho dne stalo, že se rozhodl ty, jenž se mu zdály nejzajímavější, sepsat do knihy.

Jelikož knih s příběhy nebude na světě nikdy dost…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *