Příběh čtvrtý – O Snílce, Můrkovi a holčičce, která nespala

K panu Knížkovi chodili do kavárny různí lidé. Někteří vypadali úplně obyčejně a někteří působili poněkud zvláštně mnoha různými způsoby.

Jako například pán se silnými kulatými brýlemi, motýlkem a naškrobenými kalhotami. Antonín toho předchozí noc mnoho nenaspal, poněvadž se mu zdály divoké sny. Takže si občas promnul oči a v pravidelných intervalech zíval.

A nemohl si nevšimnout, že ho podivný muž čím dál víc sleduje, přičemž při každém jeho zívnutí zlehka pokyvuje hlavou.

Jedno zívnutí na něj přišlo i ve chvíli, kdy zrovna zvláštního pána obsluhoval.

Ten se toho hnedka chytil a spustil: „Unavený? Špatné sny? Je mi to jasné. Víte, já jsem totiž odborník na sny. Jsem takzvaný spací psycholog, mezi přáteli nazývaný spi-cholog, hahaha.“

Ale to zase ne. To jen dneska. Jinak spím vcelku dobře.“ odvětil mu Toníček zdvořile.

No tak to máte štěstí. Někteří lidé skoro nespí. To je samá noční můra a pak bdí celou noc. A víte, jak sny vznikají?“

Nemám nejmenší tušení…“ odpověděl kavárník zaujatě a spi-cholog pokračoval.

Tak já Vám to rád povím, jestli máte chvilku. Jelikož tohle by se mezi lidmi mělo vědět. Nejlépe to popisuje příběh jednoho děvčátka, které nemohlo spát…“

Pán se tedy pustil do vyprávění a když pak příběh skončil, Antonín ohromeně pravil: „Tak tohle by se tedy mezi lidmi mělo doopravdy vědět!“

Nato se pak spi-cholog usmál, zaplatil a odešel.

A Antonín začal s dlouhým zívnutím sepisovat příběh o snech.

Aby se to mezi lidmi vědělo.

O Snílce, Můrkovi a holčičce, která nespala

Snílka seděla tiše na holčiččině rameni a usilovně se soustředila. Zapadající sluníčko se odráželo od její načervenalé pleti a modré vlasy se jí neposlušně vlnily kolem hlavy.

Pomalu už se stmívalo, její holčička Agátka se chystala ke spánku a Snílku tudíž čekal boj, který poslední dobou ke svému smutku prohrávala.

Snílka totiž nebyla jen tak někdo, ale byla to dobrosnová skřítka.

Ano, opravdu dobrosnová skřítka. Věc se má totiž tak…

Na světě existují dva typy skřítků, kteří se starají o lidské sny. Jedni nosí sny strašidelné, po kterých se obvykle budíme, a říká se jim skřítci zlosni. Ti druzí jsou pak zpravidla hodní a přinášejí sny takové, po kterých se ze spaní i usmíváme. Jako například Snílka.

To si nemůžeš dát alespoň jednu noc pokoj?“ křikla Snílka směrem k druhému rameni na Můrka.

Můrek měl, jako typický zlosen, nakvašený výraz, kůži zbarvenou do tmavě modré barvy a tmavě černé vlasy mu rozježeně trčely do všech stran. A jelikož se snoví skřítci zpravidla svému člověku velmi podobají, měl i Můrek, stejně jako Agátka i Snílka, pihy na tváři, malý nos a veliké oči.

Agátka si zaslouží i dobré sny!“ pokračovala nazlobeně Snílka.

Tak se nemá tolik dívat na televizi!“ odvětil popuzeně zlosen. „Kdyby to byly jen pohádky, ale to jsou i zprávy s autonehodami, loupežemi a bůhví s čím vším ještě. Až bude chtít Agátka hezké sny, holt si musí nasbírat hezké zážitky. Já jsem jen zlosen, dělám svoji práci a dělám ji zodpovědně!“ dodal a jízlivě se zakřenil.

K tomu už bohužel Snílka neměla nic moc co říct. Sama věděla, že má Můrek pravdu, i když se jí to zrovna dvakrát nelíbilo. Kdyby tak alespoň mohla na svojí holčičku houknout a poradit jí, avšak člověk své snové skřítky necítí, neslyší, ani nevidí a tak musela skřítka bojovat jen s tím, co měla.

Temná noc pomalu dorazila, Agátka se uložila ke spánku a boj o její sny začal.

Totiž abyste tomu rozuměli… to, jestli se někomu zdají dobré či strašidelné sny, na snových skřítcích až tolik nezáleží.

Ono samotné kouzlo snění funguje tak, že oba skřítci sbírají po celý den hezké i ošklivé zážitky svých lidí, které jim následně v noci vyfukují do hlavy.

A aby tyto myšlenky pronikly opravdu až do místa v hlavě, kde se sny vyrábějí, je na to potřeba zvláštní fígl.

Skřítek nejdříve zformuje dobrou či zlou myšlenku v puse, u čehož obvykle vypadá, jako by cucal obzvláště veliký bonbón. Potom sešpulí rty do tvaru kolečka, čímž si vytvoří něco jako bublifuk. Bublifukem vyrobí bublinu, do které vpluje i vzpomínka, kterou předtím převaloval v puse, a skřítek pak už jen čeká, zda doletí tam, kam má. Skřítci si své bubliny nemohou navzájem rozbíjet, protože jsou pro ně neskutečně pálivé, a každý dotyk je tak příšerně bolestivý.

Občas se však stává, že se bubliny rozplynou poté, co se navzájem dotkne strašidelná bublina od zlosna a hezká bublina od dobrosnáře. Proto k člověku pronikne pouze zlomek vzpomínek a velmi záleží na tom, jestli člověk ten den získal více dobrých či špatných zážitků.

To je materiálek, panečku…“ notoval si spokojeně Můrek a posílal k Agátky hlavě bubliny s rozčilenými ministry a další libůstky.

Ach nee!“  Snílka tiše vzlykla, poněvadž právě vypustila poslední radostnou vzpomínku, kterou děvčátko během dne sebralo, což znamenalo, že znova prohrála.

Posadila se tedy na Agátčino rameno a smutně pozorovala, jak se Můrek obklopen strašidelnými bublinami vítězoslavně usmívá.

Holčička pak díky tomu ještě nějakou dobu křivila tvář pod tíhou nočních můr, až se nakonec příliš brzy ráno probudila a do času vstávání už neusnula.

Agátka byla hezká, hodná a milá zrzivláska, která bydlela se svými rodiči v Hvozdové Lhotě a navštěvovala druhou třídu základní školy ve vedlejším Malachitovém údolí, kam dojížděla s ostatními dětmi z vesnice autobusem.

Nechceš špejle do těch svých kukadel?“ přátelsky si na druhý den dobíral unavenou Agátku jeden ze spolužáků.

Kecičky naší slepičky,“ odpověděla Agátka vzdorovitě a několik dětí se zasmálo.

Nechceš si jít s námi odpoledne hrát?“ zeptala se pak jedna z holčiček.

Někdy příště. Dneska se mi to fakt nehodí.“ odsekla Agátka a rychle vyběhla z autobusu, který právě dorazil před školu, což se jí náramně hodilo.

Ve škole se ještě držela, i když ji únava přemáhala medvědí silou. Později však, během čekání na zastávce na autobus domů, už své oči neudržela a úplně usnula hlubokým spánkem.

Tak hlubokým, až si ani nevšimla, že její autobus odjel bez ní.

Když se pak probudila a zjistila, že její jediný odvoz je pryč, nezbylo jí nic jiného, než se vydat domů pěšky lesní zkratkou.

 

Netrvalo to ani chviličku a narazila na své spolužáky, hrající si na krásné rozkvetlé louce u pěšiny.

Jen pojď k nám, Agátko, pojď se podívat, jakýho supermegaobřího brouka jsme našli!“ zvolalo jedno z děvčátek. A jelikož je na světě jen málo dětí, které by nechtěly vidět supermegaobřího brouka, nechala se zlákat i Agátka.

Juuuu, ten je ale velkej a hnusnej!“ zhodnotila Agátka znalecky a ostatní děti přikyvovaly.

Schválně, kdo najde toho největšího a nejhnusnějšího!“ vykřikl pak jeden z chlapců a děti se rozutekly do všech směrů.

Nějakou dobu pobíhaly mezi rozkvetlými květinami obklopenými barevnými motýly, a když se pak vrátily, každé se svým úlovkem, začaly porovnávat.

Ten můj je ošklivej jako cesta do školy.“ prohlásil malý hnědovlasý kluk a všichni se zasmáli.

Ten můj zase jako pytel na zmije.“ přidal se další.

A ten můj zase vypadá jak plesnivý povidlo!“ vykřikla rozjařeně Agátka. A tak to pokračovalo, až se děti válely smíchy po zemi.

Nakonec jim to odpoledne uteklo jako voda, sluníčko pomalu začalo zapadat a Agátka i ostatní děti musely domů.

Když se pak Agátka navečeřela, ke spánku jí zbývala už jen chvilka. Stejně si však k té televizi, jen tak ze zvyku, sedla.

A to zrovna v době, když začínaly zprávy.

Marš do pelíšku,“ řekla maminka rázně, když to viděla.

Fakt musím?“ marně to ještě Agátka zkusila, avšak maminka byla nekompromisní.

Jo, s definitivní platností!“ zavelela rázně, a Agátka tedy neochotně maršovala do pelíšku.

Do té doby však ještě stihla zhlédnout dav rozhořčený nad zdražením houbiček na nádobí, zmizelé koťátko pana premiéra a jedno zemětřesení kdesi v cizině.

Nějakou dobu v posteli ještě vzpomínala na odpoledne s kamarády a pak konečně usnula.

A to teprve začala mela. Snílka, věděla, že tentokrát nesmí za žádnou cenu prohrát.

Dneska to tak snadné mít nebudeš, ty Můrku jeden!“ křikla směrem k zlosenovi a přitom metala jednu bublinu za druhou.

Neměj péči, zahanbit se nenechám! Dokážu vyhrát i přes to vaše hezké odpoledne!“ vzkázal jí na to Můrek a u toho posílal zběsile své bubliny k těm Snílčiným.

Byl to vyrovnaný boj. Vzduchem lítal nespočet průhledných koulí s barevnými motýly, s naštvaným davem lidí, s květinami a dalšími jinými obrázky uvnitř. Avšak všechny bubliny se rozprskly pokaždé, když do sebe narazily.

A v tom Snílka vypustila vzpomínku ze všech nejdůležitější. Byla na ní Agátka obklopená kamarády a všichni se smáli tak, až se za břicha drželi.

Bublina byla mířená dobrým směrem. Už už to i vypadalo, že se dostane až k cíli a děvčátku přinese krásný sen.

Pak se k ní ale začala přibližovat Můrkova bublina s obličejem naštvaného premiéra a ohrožovat ji.

Neee, tuhle neeee!“ vykřikla Snílka zoufale, vrhla se k Můrkově bublině a chytla ji do dlaní.

Au, to strašně pálí!“ zaskučela skřítka ihned, jak se jí dotkla, avšak statečně bublinu zmáčkla a ta praskla.

Snílku to odmrštilo, obličej naštvaného premiéra se pomalu rozplynul a šťastná vzpomínka byla zachráněna.

Tak to jsem teda ještě neviděl.“ podivil se tomu Můrek, zastavil se a chvilku přemýšlel.

Pak se vzpřímil a zvolal směrem ke Snílce: „Jsi statečná a nejspíš máš pravdu. Možná je načase jednou děvčátku dopřát i hezký spánek. Ale neboj, příští noc začínáme zase nanovo.“

Nato se uklonil, posadil a nejkrásnější vzpomínka se hladce dostala až tam, kam měla.

Snílka stále ještě ležela na zádech a zhluboka oddychovala. Ruce ji sice pálily, ale byla na své vítězství tak hrdá, že jí to nevadilo.

A když se pak Agátka ráno probudila, bylo jí krásně.

V noci po dlouhé době příjemně snila a teď se cítila vyspalá, dobře naladěná a nemohla se dočkat, až zase potká své kamarády. „Je to fajn, když nemám noční můry.“ říkala si a rozhodla se v tom pokračovat.

Od té chvíle tak trávila co nejvíc času hraním si a na televizi se podívala opravdu jen zřídka.

A opravdu jen na nějakou pěknou pohádku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *